11.12.2013 22:00


Co by člověk pro Stisk neudělal aneb jak jsem se seznámila s jeho císařským veličenstvem Zmikundem Lucrburskím

Autor: Marie Jahodová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Jednou z povinných položek k úspěšnému zakončení kurzu Stisk je online rozhovor. A aby stál za to, vydaly se dvě žurnalistky za autorem Oprásků sčeskí historje až do Prahy. Co by člověk pro zápočet neudělal...

Úskalím setkávání se s lidmi, jenž si přejí zůstat v anonymitě, je fakt, že člověk většinou nezná ani jejich jméno, natož aby tušil, jak vypadají. Je půl čtvrté, 10. prosince a na Václavském náměstí jsou tisíce lidí. Nedemonstrují, ale nakupují, což je mnohem horší. Stojíme u sochy svatého Václava a podezřívavě pozorujeme všechny příchozí. Jeden z přítomných pánů totiž bude Jaz, autor komiksu Opráski sčeskí historje.

Jaz na debatě na filosofické fakultě univerzity Karlovy. Foto: Marie Jahodová.Zvoní telefon. „Haló? Tady Jaz, tak jsem tady,“ ozývá se hlas z telefonu. Jenže nikde nikdo. No jo někdo je holt na koni a někdo pod ním, ale našli jsme se a byly jsme moc rády, že Jaz není tím podivně vyhlížejícím pánem s mastnými vlasy, který si nás už pět minut zálibně měřil.

Když před dvěma týdny na poradě našeho deníku zazněla věta „pokud ten online neuděláte, tak budete muset Stisk opakovat“, krve by se ve mně nedořezal. Ne, že bychom Stisk neměli rádi, že ano. Díky němu se naučíte radovat z akcí, o kterých zrovna nemusíte psát, seznámíte se zajímavými lidmi a naučíte se nenávidět redakční systémy všeho druhu. Přesto si myslím, že některé věci stačí zažít jednou. Začalo obepisování více či méně známých osobností, které měly tendenci nám neodpovídat a nenápadně se tvářit, že neexistují. Opráski ale nezklamaly. Po krátké domluvě jsme byli dohodnuti, „žhe přitdckad do Prahi“ nebude problém, protože, co bychom pro Stisk neudělali.

Ve tři čtvrtě na čtyři jsme pohodlně usazeni v blízké jazzové restauraci a začíná modlení. Zaručeně fungující wifi připojení nefunguje. Ještě, že máme ty chytré telefony. Špatné je, když nefungují ani ty. Za pět minut čtyři jsou však naše prosby vyslyšeny. Systém se spouští, otázky začínají přicházet a Jaz může nad pivem odpovídat desítkám zvědavých čtenářů. Má radost je nepopsatelná. I tu podepsanou knížku už máme. A taky pozvánku na zapálenou diskuzi Oprásků na filosofické fakultě, která se chystá na šestou hodinu večerní. Inu proč ne, jak často se člověk dostane na cizí univerzitu a může si užívat pocit, že zná někoho, koho vlastně znají všichni, ale nikdo neví, kdo to je.

Tak jsme se pro tento večer staly sličnými slečnami asistentkami jeho císařského veličenstva Zmikunda Lutsemburskího. Nejsem si však jistá, co si o nás asi tak muselo myslet obecenstvo a organizátoři, když si Jaz přivedl na debatu kromě Zmikunda ještě dvě slečny. Ovšem autogramiáda skrz škvírku ve dveřích, aby někdo náhodou neodhalil Jazovu pravou identitu, byla věru kouzelná. Stejně tak návštěva studentské hospody Univerzity Karlovy, kde nás překvapivě vřele přivítali. Když jsme se pak ztratily v uličkách Prahy a málem nestihly vlak, dokázaly jsme, že Brňané se ve velkoměstě opravdu nevyznají, čímž jsme cestu za zápočtem úspěšně završily.

Klíčová slova: Jaz, Opráski sčeskí historje, Stisk, online, Praha

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.