13.03.2016 19:47


Chceme pomáhat uprchlíkům, recept na vyřešení krize ale nemáme, říká organizátorka dobrovolníků Petra Quirke

Autor: Růžena Machálková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Iniciativa Pomáháme lidem na útěku, která se věnuje koordinaci dobrovolníků pomáhajících uprchlíkům na balkánské trase a v Řecku, již působí půl roku. Organizaci desítek českých dobrovolníků, kteří se denně v krizových oblastech střídají, má na starosti organizátorka výjezdů do terénu Petra Quirke.

Brno - Organizace Pomáháme lidem na útěku nedávno oslavila šest měsíců od prvního výjezdu svých dobrovolníků. Tuto událost si připomněla happeningem „Jsme tu: Pomáháme a chceme být vidět“, do kterého se zapojilo množství lidí napříč celým Českem. Akce spočívala v zavěšování reflexních vest na veřejných místech. „Vesta je z našeho hlediska určité poznávací znamení lidí, kteří vyjíždějí a pomáhají. Je to něco, na co jsme hrdí a čím se chceme prokazovat,“ říká organizátorka výjezdů dobrovolníků Petra Quirke.

 

Petra Quirke (Foto: Soukromý archiv Petry Quirke)


Happening “Jsme tu: Pomáháme a chceme být vidět” připomínal šest měsíců od vzniku organizace. Akce spočívala v rozvěšování reflexních vest na veřejných místech. Proč právě reflexní vesta?

Reflexní vesta se stala symbolem dobrovolníků nejenom ve spojení s uprchlickou krizí. Člověk, který má na sobě reflexní vestu, automaticky získává určitou autoritu a je jako organizátor jasně oddělitelný od davu. Reflexní vesta je určitým znakem autority a zároveň znakem dobrovolnictví. Vesty jsme ostatně začali používat hned na začátku výjezdů. V maďarském Roszke se nám několikrát stalo, že naši dobrovolníci byli vtlačeni do autobusů, které rozvážejí uprchlíky, protože po několika dnech v táboře od nich nebyli k rozeznání. Po těchto incidentech jsme tedy po všech začali nošení vest vyžadovat. Krátce poté přišel i nápis Czech team.

Jak často v krizových oblastech potkáváte kromě Čechů a místních obyvatel dobrovolníky z jiných zemí?

To se samozřejmě liší oblast od oblasti. Obecně je to hodně mezinárodní, když jsme ale přijeli například do Srbska, pět týdnů to tam vedli víceméně jen Češi a Slováci a vše šlo dobře. V jiných oblastech zase může převládat jiná národní organizace, v rámci které je na místě nejvíce dobrovolníků. Nakonec se nicméně do procesu většinou rychle zapojí i místní obyvatelé, v Řecku pak pomáhají Řekové, v Makedonii zase Makedonci.  Mezinárodní komunita je však opravdu různorodá, člověk potká Američany, Angličany, Němce, Poláky nebo Dány. Spíše než o rozdělení národnostní se ale podle mě jedná obecně o lidi, kteří se staví proti systému, ať už jsou to anarchisté nebo ekologové, sociální pracovníci, lékaři nebo učitelé.

Jak dlouho zpravidla zůstávají dobrovolnické skupiny na místě?

My jsme vždy rádi za jakékoliv dobrovolníky, kteří mohou vyjet. Někdo zůstane tři dny na prodloužený víkend, někdo si vezme dvoutýdenní dovolenou. Z hlediska počtu lidí pak přicházejí jak jednotlivci nebo malé skupiny, tak velké skupiny deseti až patnácti lidí s pronajatým mikrobusem. Dobrovolníci, kteří se k nám připojují, se liší věkem, profesí, vzděláním, dokonce i samotným pohledem na migrační krizi. Všechny nás však spojuje touha těm lidem pomoci, a to aniž bychom měli recept na to, jak krizi vyřešit.

Stává se, že někdo psychicky či fyzicky nevydrží a musí opustit tábor dříve?

Stává se nám, že lidé kolabují po příjezdu domů, a to v tom smyslu, že nevědí, jak mají po návratu dál žít. To, co si v Čechách přečtou nebo vidí v televizi, se pak naprosto neshoduje s realitou, kterou viděli na místě, a ta skutečnost je děsí. Pak tu jsou samozřejmě lidé, které situace v krizové oblasti zaskočila natolik, že už se nechtějí vracet, neumějí se s tím zkrátka srovnat. Setkali se s bídou, kdy lidé neměli kde spát ani co jíst. Poslední skupinou jsou ti, kteří už vyjíždějí a pomáhají pravidelně.

 Co vás motivovalo k tomu stát se součástí organizace pomáhající lidem na útěku?

Motivovalo mě zejména to, že jsem viděla absolutní nedostatek organizace dobrovolnické pomoci. Úplně na začátku, když lidé začínali vyjíždět jen tak, bez větší organizace, byl velkou nevýhodou právě nedostatek informací, situace na místě se měnila co několik hodin. Viděli jsme zkrátka, že oficiální vládní i nevládní organizace nejsou na řešení této krize připravené a postup, který musí dodržovat, je mnohdy nedostatečný a zdržující. Tito lidé tak nejsou dostatečně flexibilní a ti, kdo jsou schopni reagovat, jsou právě dobrovolníci, kteří jednají na vlastní pěst.

Šokovalo vás něco po příjezdu do krizového místa?

Já spíše organizuji vyjíždějící a na mnoho výjezdů sama nejezdím, také mám dvě malé děti, takže jsem zatím vyjela do terénu pouze dvakrát. V době, kdy jsem přijela poprvé, jsem měla již hodně načteno a naposloucháno od mnoha dobrovolníků, jak to na místě vypadá, takže mě nemohlo čistě faktograficky překvapit nic. Nicméně člověk opravdu není připravený na to, co uvidí, když tam poprvé přijíždí. Když vidí davy, které se táhnou do kopce a ten absolutní zmar a beznaděj - ta se projevuje spíše z naší strany než ze strany samotných uprchlíků, protože víme, že jim nemůžeme pomoci tolik, kolik bychom chtěli .

Proč myslíte, že jsou postoje mnohých Čechů k uprchlíkům tak odmítavé? 

Hlavní problém je, že zdejší debata probíhá naprosto špatným způsobem, a to z pozice „já něco vím a teď se musím o té pravdě jen přesvědčit“. Probíhá tak bohužel jak ze strany naší, tak i ze strany odpůrců migrace. Dokud se tohle nezmění, je hrozně těžké tu bariéru nějak překonat. My netvrdíme, že tady chceme uprchlíky a že je chceme v milionech. My řešíme aktuální humanitární krizi a až poté, co budou mít všichni ti lidé boty a bude o ně postaráno, teprve poté budeme řešit, kdo dle platných zákonů má a nemá právo na azyl. Mě osobně nezajímá, kdo je ten daný uprchlík, ale že je to člověk a tomu člověku je zima, má hlad a nikdo se o něj nebyl schopen postarat, ani naše vláda, ani vláda Evropské unie.

 Nicolas Winton s reflexní vestou (Foto:Zuzana Schreiberová)
Petra Quirke

Dvaatřicetiletá Petra Quirke vystudovala obor Mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě a v současné době již půl roku působí jako organizátorka výjezdů dobrovolníků ve spolku Pomáháme lidem na útěku. Je vdaná a má dvě děti.

Klíčová slova: uprchlíci, uprchlická krize, dobrovolníci

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.