09.03.2015 23:21


Český ghúl a proč (ne)chodím na horory

Autor: Pešinová Zuzana | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Divácký zážitek z filmu je v kině vždy trochu jiný než v soukromí, intenzivnější. Temné prostředí může být výhodou především pro sledování hororů, žánru, který vyžaduje, aby se publikum do děje zcela ponořilo. Některé snímky však nedokáží své návštěvníky zaujmout natolik, aby se tento efekt dostavil. Někdy je vše jinak, než si tvůrci přáli.

Zuzana Pešinová (foto: Lubomír Dohnal)

Hned z kraje se přiznám – chtěla jsem se bavit, chtěla jsem se smát, chtěla jsem být alespoň trochu cynická a hlavně jsem byla zvědavá na „temný thriller“ Petra Jákla s názvem Ghoul. Uvědomovala jsem si nebezpečí neveřejné projekce, obávala jsem se nutkání přeskakovat scény a také touhy snímek vypnout. Z kina na druhou stranu zásadně neodcházím.

Už delší dobu sleduji na sobě i svých spolužácích vliv vybraného univerzitního oboru, profesionální deformaci. Studuji film – teoreticky. Tedy studuji jej opravdově, ale bez rozvoje praktických dovedností kinematografické tvorby samotné. Čtu odborné knihy, probírám se archivy, sleduji snímky všech dob, barev a kvalit bez rozdílu. Pomalu si vypracovávám skálopevnou odolnost vůči propagovaným ideologiím rozličného založení, nezáživnosti, nudě i skutečně špatným hercům. Překročí-li naivita děje míru únosnosti, házím za hlavu poslední naděje a směji se – to vše v rámci pudu zachování duševní pohody.

Cennou informací pochycenou na akademické půdě je poznatek, že ať už je úroveň snímku jakákoli, v rámci hromadného sledování je vše snesitelnější. Člověk zkrátka vydrží víc, když cítí účast ostatních. Kromě přirozeného efektu násobení emocí, které cirkulují sálem, vzniká tímto způsobem také osobitý interní humor. (Nehledě na to, že sdílené utrpení také stmeluje kolektiv.)

Jak mi podobný přístup přišel vhod v případě filmu Ghoul?

Zárodek nejistoty z konečného výsledku snažení režiséra Petra Jákla se objevil dříve, než tento pocit podložily argumenty. Téma kanibala Čikatila je samo o sobě originální. Pochybnosti do mé mysli vnesla slova „thriller“ a „český“ – po zhlédnutí mohu myslím tvrdit, že oprávněně.

Naděje nabyté na základě úvodních scén vystřídalo v polovině filmu rozčarování ze silné předvídatelnosti a nelogičnosti akce. Nezdařené lekačky časem otráví. Postava vědmy děj Ghoula příjemně ozvláštňuje, ale když jí démonický Čikatilo vyřadí z provozu a já si vybavím část populární filmové parodie na horory, navzdory zděšenému tichu v sále nezadržím smích. Znovu už mě tok záběrů vyděsit nedokáže, zato může znovu rozesmát.

Ghoul se svou podobou přibližuje méně kvalitním americkým hororům – a obstojně se jim vyrovnává. Český faktor Jákl ovšem není ve výsledném filmu příliš patrný, je spíše poplatný americké produkci. Co se týká nejasností ohledně žánru – záměrná mystifikace ze strany distribuce pravděpodobně pramení ze snahy zaujmout české (konzervativní) publikum.

Ghúl je démon požírající lidské maso, podle jedné z verzí podvodně vábí své oběti do poušti (podobně jako nás vede bludička do bažin), aby je tam zabil a snědl. Zlákaným návštěvníkům kina pak nezbývá nic jiného, než si po naprosto neuspokojivém závěru „českého temného thrilleru“ povzdechnout: „Béčkovej horor, no.“ Zatímco jiným při pohledu na večeřícího kanibala přišly na jazyk jiné myšlenky.

Klíčová slova: film, kino

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.