02.12.2014 18:23


Česká svoboda nade vše

Autor: Dominika Zabrucká | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Vážíme si svobody, ve které můžeme žít? Nebo ji bereme za samozřejmost? Málokdo si uvědomuje zodpovědnost, kterou svoboda přináší. V současnosti vidíme, jak se svoboda stává synonymem pro nezájem. Vyšší hodnoty a cíle mizí z české zahraniční politiky do neznáma. Zbystřeme, dokud je čas.

Po pádu Sovětského svazu dokázalo Československo upoutat svou rétorikou pozornost světových velmocí. Jednalo se o mírovou rétoriku země, které byla po desetiletí upírána svoboda vyjádřit své názory. S naléhavostí, se kterou jsme dokázali mluvit o rovnoprávnosti států, národů a především samotných lidí, jsme si získali respekt všech demokratických zemí. Hájili jsme to, čeho se nám dlouho nedostávalo, uvědomovali jsme si důležitost základních lidských svobod, vyzývali jsme k jejich podpoře. 

Náš hlas ovlivnila negativní zkušenost z doby, kdy jsme se krčili pod nadvládou sovětského giganta. Málokdo ví, že právě horlivé zaujetí Československa a Václava Havla přispěly k rozpuštění Varšavské smlouvy a zároveň ke skutečnému konci bipolárního uspořádání světa. Západ nám nevěřil, oprávněně se obával nestability, která mohla nastat po pádu SSSR. Dokázali jsme se ale svými myšlenkami a názory prosadit. Dominika Zabrucká. Foto: Archiv STISKu

Výhodou porevoluční doby bylo, že jsme si dokázali stanovit priority a jít za nimi. Věděli jsme, že se chceme stát součástí západních struktur, naši politici usilovali o „návrat do Evropy“. Podařilo se nám v poměrně krátké době úspěšně začlenit do NATO, později taktéž do Evropské unie. Formálně jsme dosáhli téměř všeho. Co podniknout dál? Vyrazit cestou k uvědomění si svého evropanství? Upevnit dosažené pozice? Ne. Místo vyplnění formy obsahem jsme se rozhodli raději pořádně zamíchat kartami a nechat prostor prohlášením typu – Západ nesplnil naše očekávání. Protože my, Češi, si vystačíme sami.  

Václav Klaus pro jistotu přešel od zpochybňování Evropské unie k výzvám k jejímu rozpuštění. Miloš Zeman inklinuje svými názory k podpoře Ruska, které zcela zjevně porušuje základní demokratické principy. Lidská práva přestávají hrát roli, jde o „přežitek“. Ustupujeme Číně, protože není možné nemít užitek z její výkonné ekonomiky. Pětadvacet let stačilo k tomu, abychom považovali svobodu za samozřejmost a necítili potřebu za ni bojovat. Prioritou se naopak stávají ekonomické zájmy. 

Česká republika není velkým státem a nemůže svou zahraniční politikou zásadně ovlivnit světové dění. Může se ale držet základních morálních hodnot, může pracovat na kontinuitě svých názorů a vytříbit svou prezentaci. Ekonomika je jistě důležitá, ale i tu tvoří v naší zemi svobodní lidé. A svoboda není samozřejmost. Svoboda vyzývá k odpovědnosti – všechny. Dokonce i Čechy.  

Je těžké vytvářet hodnoty z absolutního chaosu. Na začátku devadesátých let se nám to ale povedlo. Nyní bohužel dlouhodobé cíle s vyšším smyslem opomíjíme. Představa autoritářských, diktátorských, represivních režimů je nám natolik vzdálená, že veřejně vystupujeme jakoby nic takového neexistovalo. V Česku nás přece nic podobného netrápí.  

Ať už chceme nebo ne, jsme stále součástí Evropy, starého kontinentu, který byl po celá staletí vzorem. Evropská unie má jako celek sjednotit snahy evropských národů. Jejími základními hodnotami jsou lidská práva, demokracie a právní stát. Tím bychom se měli řídit. Je zcela liché tvrdit, že nám je Evropská unie k ničemu. Stále jsme čistým příjemcem z jejího rozpočtu – stále z ní čerpáme více,  než jí odvádíme. Dotace a fondy pro rekonstrukce a inovace jsou málo? Jestliže máme pocit, že ano, je nutné vystoupit z davu a předložit návrhy, jak situaci zlepšovat – stejně jako jsme se nebáli po roce 1989.  

Náš přístup k Evropské unii musí být racionální. Česká republika bez většího spojence neobstojí. Nikdo jiný než Evropa nám v současnosti nepomůže, „návrat k Rusku“ nás nespasí už vůbec. Nechci tímto tvrdit, že konstruktivní kritika vůči Unii není namístě. Volání po jejím rozpuštění a touha z ní vystoupit ale není pro naši zemi řešením. I my můžeme pomoci Unii ke stabilnější, silnější pozici a následně z ní těžit. Co nám brání ve snaze kultivovat vztahy mezi demokratickými státy a přispívat k jednotě v Evropě? Co nám brání vést politiku důstojně? Nová doba? Těžko.  

Především média vykreslují Evropskou unii v negativním slova smyslu. Předkládají laické veřejnosti většinou jen záporné stránky celého jejího fungování. V první řadě se dozvídáme o politických kuriozitách Bruselu, o tom, co nefunguje, jaké další aféry vznikly a jaké další nařízení nebo směrnice náš stát „zatíží“. Těchto zpráv z pohodlnosti využívají i naši politici. Obviňují Brusel za přílišné omezování suverenity jednotlivých států. Ale právě politici jsou těmi lidmi, kteří mají možnost svým přístupem měnit systém k lepšímu a ovlivňovat směrování celého uskupení, které má velký potenciál. O tom se ale pokorně mlčí.  

Kritizujeme politiku uvnitř našeho státu i vně, politika ale není ideální nikde. Dokonalost neexistuje. Začít musí každý sám u sebe. Nezavírejme oči před palčivými problémy. Netvařme se, že se nás to netýká. Neživme myšlenku, že svoboda znamená nezájem. Svoboda, kterou jsme nezískali zadarmo, by měla znamenat snažit se co nejvíce podpořit základní práva tam, kde jsou potlačována. A právě k tomuto má naše země mnohé co říct. Máme své místo v srdci Evropy i ve světě. Nedopusťme proto, aby vyšší cíle naší země zmizely beze stopy a bez náhrady.

Klíčová slova: Evropská unie, hodnoty, Česká republika, politika, komentář

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.