14.11.2014 11:29


Česká politika míří do pekel. A Zeman jde v čele

Autor: Dominika Floriánová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Česká politická scéna nestála nikdy za moc. I když možná pár let po listopadu roku 1989 by se dalo říct, že ano. Do popředí se dostali disidenti, lidé, kteří bojovali za demokratické hodnoty, za svobodu naší politiky. Tehdejší doba byla prodchnuta mnoha ideály, které se nám dnes už jeví tak vzdálené. Kam jsme se za těch dvacet pět let posunuli? Opravdu jsme dostali to, za co jsme bojovali? Jedno můžu říct jistě. Na českou politickou scénu hrdí být nemůžeme. Tedy alespoň já nejsem. 

Kdysi to možná bylo ještě k smíchu, ale teď už je to opravdu jen k pláči. Nejsem žádný politický odborník, v politice se příliš nevyznám, přiznávám. I když ono taky vyznat se v tomto chaosu, změti naschválů, protikladných řečí a žabomyších válek dá zabrat. Každopádně jsem svobodný člověk. Žiju snad ještě v demokratické zemi, jsem občan České republiky a z této pozice říkám svůj názor. Nelíbí se mi, co se tady děje, je mi z toho zle, je mi z toho smutno.

Zemanova soudnost na bodu mrazu

Pan prezident Zeman je už úplně jiný level. Můj vnitřní smutek a fyzické znechucení postupně přešlo do pocitu naprosté bezmoci a čistého nechápání. O jeho pochybných činech bylo v posledních dnech řečeno a napsáno mnoho. Samozřejmě mluvíme o činech, které v nás vyvolávají stud za to, že někdo takový je náš prezident, že si někoho takového český lid zvolil. O to smutnější je, že nevyvolávají žádnou hanbu v Zemanovi. Někdy si říkám, jestli ten člověk má aspoň nějakou soudnost. Jediným reálným závěrem je, že nemá. Pravděpodobně ji odplavily hektolitry alkoholu.

Na předních příčkách hitparády hanby samozřejmě stojí nevhodný slovník v pořadu Hovory z Lán. Přiznám se, že když jsem o tom poprvé četla, myslela jsem si, že to je nějaký vtip. Že tohle je už i na Zemana hodně. Očividně je to ale člověk, který rád posouvá své limity. Bohužel tím nejhorším směrem. V rozhovoru pro iDnes.cz se Zeman vyjádřil, že: „Citace sprostých slov není vulgarismus, ale poukázání na vulgarismus těch druhých.“ No tak to samozřejmě všechno vysvětluje, že ano? Bohužel, prezident si nejspíš neuvědomuje, že jeho postavení je někde jinde, že reprezentuje deset milionů Čechů. Zeman má zcela zjevně pocit, že to, že ho volili lidé, ho opravňuje k tomu dělat si, co chce. Ale morální závazek, který z přímé volby plyne? Ten tam není. Styděla jsem se už jen za to, že se Zeman dostal do druhého kola prezidentských voleb. To se opravdu ti lidé za ty roky nic nenaučili? Opravdu se někdo chce pět, nedej bože deset, let dívat na takovou kreaturu na Hradě? Asi jsme opravdu národ plebejců s ponožkami v sandálech.Dominika Floriánová. Foto: archiv STISKu

Klausovy předsmrtné výkřiky

Žebříček hitparády by samozřejmě mohl pokračovat dále. Udělování státních vyznamenání k 28. říjnu, cesta do Číny, postoj k situaci na Ukrajině, ze starších určitě vede „viróza“ a jmenovaní Livie Klausové velvyslankyní na Slovensku. Ale o Zemanovi už bylo řečeno dost. Ráda bych se zmínila také o Václavu Klausovi, který očividně výstřelky současného prezidenta bere jako osobní výzvu. A tak mám pocit, že se mezi nimi spustil souboj o to, kdo bude mít v novinách větší titulek a kdo řekne něco více pobuřujícího. Klausovým top tématem se stalo kydání špíny na exprezidenta Havla. Říká se, o mrtvých jenom v dobrém. No, Klausovi morálka neříká o nic víc než Zemanovi, prostě kamarádi k pohledání. Klaus ale aspoň není prezidentem, tudíž jeho výroky se dají pochopit jako dupot dítěte, které se ještě nechce vzdát své hračky, rozuměj mediální pozornosti. Chudák Václav Havel se musí obracet v hrobě.

Zahraniční politika – kámen úrazu

Nejde samozřejmě jen o Klause nebo Zemana. Jako studentku mezinárodních vztahů mě zajímá především česká zahraniční politika. Ona by teda měla zajímat nás všechny, minimálně politiky. Vnitřní politika je jedna věc, ale to, jak vystupujeme navenek, jak nás vnímá okolní svět a jaké s ním máme vztahy, za to může zahraniční politika. Bohužel, mnoho lidí ani neví, o co jde. A co je horší - spousta politiků zjevně také ne. Problémem je, že priority naší zahraniční politiky jsou zcela nezřetelné, politická reprezentace není schopna přijít s vizí, která by využila příznivého mezinárodního kontextu. Nezájem o zahraniční politiku je zjevný. Na politické scéně se nevede žádná seriózní debata, politické strany nemají o zahraniční politice v programech ani ťuk, nelze se tak divit, že ani lidé o ni zájem nemají. Škoda je, že máme potenciál, který nevyužíváme.

Velkým problémem naší zahraniční politiky je přelévání vnitropolitických problémů do jejího fungování. Politici si rádi dělají naschvály a jako hlásnou troubu svých osobních názorů využívají i zahraniční politiku. Ale jak si něco takového mohou dovolit? Nejde o zcela kontraproduktivní chování? Nemělo by být v jejich hlavním zájmu, aby Česká republika před světem vypadala dobře? Tyto jejich žabomyší války mohou mít velký dopad na důvěryhodnost České republiky, která se ve svém důsledku může negativně dotknout i občanů.

Strukturálním rysem jsou také rozpory mezi vládou a prezidentem. Vláda řekne jedno, prezident řekne druhé. Ale jak potom vypadáme? Bylo to už za Havla, prohlubovalo se to za Klause a Zeman pokračuje. Zemanovo chování v zahraničí, které lze mnohdy označit za hulvátství, možná nemá moc přímo ovlivnit naše postavení ve světě, rozhodně však poškozuje naši image, která je, věřím, neméně důležitá. Alarmující je též ignorování ústavních zvyklostí. Měli bychom si dát pozor na to, aby se za chvíli z České republiky nestal prezidentský stát, protože to je přesně to, kam momentálně prezidentovo nadměrné vměšování spěje.

Nejvíce smutné však je, že opouštíme Havlovu tradici, díky které jsme se stali zemí, která bojuje za lidská práva a demokracii. Díky tomu nás uznávali ve světě, bylo to něco, díky čemu jsme byli slyšet v pozitivním slova smyslu. Bohužel postupem času se zbavujeme i toho mála, co jsme měli. Ekonomická diplomacie a obchodní zájmy začínají hrát prim. Je tohle to, co chceme? Opravdu chceme prodávat svoji morálku a prestiž? Prodáváním morálky prodáváme sami sebe.

Máme ještě šanci?

Takže korupce, skandály, hádky, naschvály, nulová transparentnost. Tak vypadá naše politická scéna. Problémem je to, že politika v Česku je už automaticky brána jako zlo, jako něco špatného. lidé politikům nevěří, i kdyby to s nimi mysleli sebelíp. Proč v jiných zemích to funguje jinak? Proč v jiných zemích politika slouží tomu, čemu sloužit má? Nejspíš jde o naši kulturu, o naši povahu. Otázkou je, jak to změnit. Možná, že za jednu generaci budou už v politice noví lidé, opět plní ideálů, cílů. A naše politika se začne hýbat správným směrem. Ale mám obavu, že česká politika už je nastavená tak, že semele každého, kdo to myslí nějak dobře, kdo to chce dělat jinak. Říká se mi to lehce, takhle z pohodlí domova. Já přece nevím, co za tím všechno je, jaké jsou pro toto chování důvody. Nevím a asi ani vědět nechci. Někdo by řekl, nedá se s tím nic dělat, musíme se s tím smířit. Ne děkuji, s tímhle se já nesmířím.

Klíčová slova: Zeman, česká politika, prezident, zahraniční politika, Klaus, komentář

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

Vladan Vařeka | 14. 11. 2014, 12:48
Děkuji. Velmi výstižně napsáno. Tak nějak se to všechno dění (politické, společenské ...) změnilo v děsivou reality show " Kdo níž a sprostěji". Snad skončí dříve než bude pozdě. Hodně štěstí.