28.02.2019 17:39


Černobyl a Pripjať - města duchů

Autor: Jolanta Svobodová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Ranní vlhkost vzduchu po dešti po vykročení z hotelu nepříjemně udeří do obličeje. Rozespalí občané Kyjeva spěchají do prací a do škol, pouze před univerzitou Tarase Shevchenka postává skupina ševelících lidí. Je jich deset a společně se dnes vydají do měst duchů, do Pripjati a do Černobylu.

Při cestě do čtyřicet minut vzdálené zóny dva, která je v okruhu třiceti kilometrů od explodovaného reaktoru, sleduje většina pasažérů promítaný dokument o Černobylské zkáze. Zbytek poklimbává, ale jen do doby, než se polský průvodce chopí mikrofonu a s velmi silným přízvukem spustí anglický výklad. Nejprve seznamuje účastníky zájezdu s bezpečnostními pravidly v obou zónách, o průběhu vojenských kontrol na hranicích zón a o itineráři celého dne. Jelikož k první pasové kontrole zbývá přibližně pět kilometrů, stručně cestující seznámí s historií a příčinami černobylské tragédie. „Právě to negativní zapsání se do historie je důvod, proč mě Černobyl lákal. Zároveň pořád není běžně přístupný,” vysvětluje během cesty důvody své návštěvy Lukáš Šebesta.

Pasová kontrola u zóny dva připomíná kontroly na hranicích zemí mimo schengenský prostor. Voják s kalašnikovem v rukou prochází podél řady turistů, kteří si drží otevřený pas vedle obličeje. Zatímco ozbrojenci kontrolují ostatní návštěvníky, zkoumá již zaevidovaná část skupiny plakáty vylepené u vjezdu do zóny. Jsou na nich fotografie a nacionále lidí, kteří do zóny vstoupili, ale nikdy z ní už nevyšli a pohřešují se. Když je celá skupina zpět v mikrobusu, zazní dotaz právě na tyto osoby - zda žijí či co se s nimi mohlo stát. Průvodce vysvětluje, že spousta z trestně stíhaných nebo pronásledovaných osob se rozhodla ukrýt se v zónách. Jelikož je průměr zón třicet kilometrů především lesů, mají zde snadné možnosti úkrytu. Zároveň prozrazuje, že někteří z průvodců dokonce vozí do zóny trvanlivé potraviny, které nechávají v oblasti k rozebrání si.

První zastávkou v zakázané oblasti je přímo město Černobyl, ve kterém dnes již znovu žijí lidé a snaží se oblast po havárii obnovit. I pro život v Černobylu ale stále platí bezpečnostní pravidla. Průvodci zde například mohou bydlet pouze čtrnáct dní v řadě, následně se musí na stejně dlouhou dobu vydat mimo zónu. U pracovníků elektrárny je pobyt možný v délce jednoho měsíce.

V Černobylu zastavuje výprava na dvou místech - nejdříve u památníku sboru dobrovolných hasičů, kteří jako první dorazili k místu výbuchu. Všichni do několika dní zemřeli. Tehdejší sovětský svaz odmítl vydat peníze na vybudování monumentu, proto se na jeho realizaci složili kamarádi a kolegové zesnulých hasičů. Druhou zastávkou je památník věnovaný všem obětem tragédie. Pěšinku vedle silnice lemují cedule s názvy všech devadesáti čtyř vesnic, které byly havárií zasaženy a zničeny.

Hned vedle vzpomínkové aleje na jednotlivé vesnice stojí jídelna, která je pro návštěvníky zdrojem oběda. Mimo návštěvníků se tady také stravují zaměstnanci přilehlé elektrárny. Po vstupu do budovy musí každý projít kontrolou radiace a vydezinfikovat si ruce. Následně si stejně jako v závodní jídelně přebírá tác a oběd. „Všechno je z místních surovin, možná pak budete trochu svítit,” žertuje kuchařka s jmenovkou Nadja. Ačkoliv některé trochu vyděsila, s chutí se do jídla pustí všichni strávníci.

Po obědě se skupina vydává přímo k sarkofágu zakrývající explodovaný reaktor. „To je tak malé? Tropical Islands je teda větší,” ozve se od jedné z návštěvnic. Celá skupina zapomene na vážnost místa a se smíchem jí dává za pravdu. Sarkofág opravdu vypadá spíše jako menší letecký hangár. Pobyt u něj se však bez ochranných prostředků nedoporučuje delší než pár minut, a proto se všichni přesouvají do mikrobusu, jehož další zastávkou je Pripjať.

V současnosti opuštěné město duchů sloužilo jako zázemí pro rodiny zaměstnanců jaderné elektrárny a disponovalo takřka vším. Když do dříve moderního města vjede člověk dnes, připadá si spíše jako v lese. Dříve malé keře nahradily vzrostlé několikametrové stromy, přes které téměř nelze vidět pozůstatky budov. První z nich je kulturní středisko, ze kterého dnes zůstávají už jen zdi, popadané lampy s osvětlením a spousta politicky zaměřených plakátů oslavujících Sovětský svaz.

Nejzajímavějším místem je však bezesporu budova střední školy, která je ale nejvíce zasažena lidskou rukou - po chodbách se válí roztrhané listy z knih, v místnostech jsou naaranžované plynové masky tak, aby vypadaly dobře na fotografiích. I přes určitou nepřirozenost, kterou tento zásah zapříčinil působí škola velmi ponurou atmosférou.

Po prohlídce školy už následuje jen návštěva tělocvičny a bazénu, který je asi nejvíce fotografovanou a protřelou místností z celé Pripjati. S určitým cynismem se ve skupině ozývá, že vzhled bazénu nemá daleko k některým plaveckým střediskům v Česku. Bohužel již nezbývá čas na prohlídku některého z panelových domů v zóně. Celá skupina se vydává ke kontrole radiace, kterou všichni úspěšně prošli a mohli se tak vydat zpět do Kyjeva.




Klíčová slova: Černobyl, Pripjať, havárie, město duchů

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.