14.03.2017 22:12


Čech žijící ve Velké Británii si s Brexitem starosti nedělá

Autor: Klára Čeperová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Šestadvacetiletý Martin Procházka odjel do Velké Británie před rokem a půl. To jestli zůstane v Anglii, nebo ne, je kvůli Brexitu nejasné. On sám se staví k situaci flegmaticky.

Šestadvacetiletý Martin Procházka se stal svědkem dějin, aniž by si to sám uvědomil. Když před rokem a půl odjížděl do Velké Británie, chtěl jen odložit dospělost na později a poznat kus světa. Jakmile v červnovém referendu zvolili Angličané odchod z Evropské unie, měl pocit, že je na něj najednou nahlíženo, jako by bral Britům práci. Díky své flegmatické povaze si výsledek referenda nebral osobně. S odstupem si ale nemůže odpustit poznámku, že sami se chovají, jako by ani vystoupit nechtěli. Co se po březnové aktivaci článku 50 Lisabonské smlouvy stane, ale zatím neřeší.

Odjet do Velké Británie se tehdy čtyřiadvacetiletý Martin Procházka rozhodl spontánně po absolvování brněnské Mendelovy univerzity. „Nikdy jsem si odjezd do zahraničí moc neuměl představit. Nebyl jsem ani na Erasmu, měl jsem vždycky strach, že přijdu o zábavu doma,” připouští Procházka. Po inženýrských státnicích na oboru Systémová informatika měl ale přijít dospělý život. „Nebyl jsem připravený řešit vlastní bydlení nebo přemýšlet o práci na plný úvazek. Korporát jako IBM mě děsil,” popisuje otevřeně.

Na začátku léta 2015 si koupil jízdenku. Rodičům, u kterých bydlel, řekl, že za týden bude sedět v autobusu do Anglie. „Neměl jsem plán, nevěděl jsem, jak dlouho budu pryč nebo co budu dělat. Měl jsem jen telefonní číslo na známou, která mi slíbila pomoc s hledáním bydlení i práce a zprávu, kam mám přijet,” vysvětluje Procházka. Zpětně nechápe, jak se mohl do něčeho takového pustit. „Neuměl jsem pořádně anglicky. Vůbec mi nedocházelo, kolik praktických záležitostí, které jsem nikdy neřešil ani česky, budu muset vyřídit v cizí zemi a bez pomoci,” směje se své troufalosti.

Po příjezdu do Londýna měl v kapse pět set liber. Nakonec se mu ale díky známé Haně Trechové podařilo najít práci v zahradnictví i bydlení ve Welwyn Garden City, na britské poměry malém městečku asi třicet kilometrů severně od Londýna. „Z bydlení jsem byl nadšený. Měl jsem pro sebe dvoupokojový byt a platil sto liber týdně. To bylo podle různých blogů, které jsem před odjezdem četl, neuvěřitelně levné,“ vzpomíná Procházka a hned vysvětluje nízký nájem tím, že bydlel v městském bytě. Těch je ale v Británii málo a čeká se na ně v dlouhých pořadnících. Mladý Čech by se na takovou listinu nikdy nedostal. Susanne Smith, která původně byt od města dostala, si ale přivydělávala jeho pronajímáním. „Navíc jsem měl štěstí a pracovat jsem začal hned po příjezdu,“ vysvětluje Procházka a dodává, že standardně zaměstnavatelé přijímají pracovníky až s vyřízeným číslem pojištění. To trvá běžně tři týdny.

Ve Welwyn Garden City vydržel Procházka do Vánoc. Potom si už v zahradnictví nemohli dovolit zaměstnávat člověka navíc kvůli nedostatku zakázek. I když pracovitému Čechovi, který žil tou dobou v Británii půl roku, zaměstnavatelé nabídli, aby se na jaře vrátil, Procházka už si ale hledal práci jinde. IT specialisty hledali všude a programovací jazyky fungují univerzálně. „Nepřipouštěl jsem si, že bych místo nenašel. Bylo to ale náročnější, než jsem čekal,“ přiznává Procházka. Jeho největší výhodou byla ochota se přestěhovat a schopnost ovládat programovací jazyk SQL. Díky tomu získal práci programového developera v londýnské firmě Context, která se stará o technickou podporu Lenova nebo Applu.

Po přestěhování do Londýna začal vnímat blížící se referendum o odchodu Velké Británie z Evropské unie. Na jedné straně stál dosluhující starosta Londýna Boris Johnson, který vedl zastánce vystoupení z Evropské unie. Proti němu vystupoval premiér David Cameron. Ten byl pro setrvání v EU. „Lidé, se kterými jsem se stýkal, byli mladí cizinci, Britů se v mém okolí našlo jen pár. Že by ale skutečně referendum vedlo k odchodu Británie z unie, to si nemyslel nikdo,“ popisuje atmosféru Procházka. Čím víc se červnové referendum blížilo, tím vyostřenější politické debaty byly. K politickým kampaním se přidaly občanské iniciativy. Například řetězec restaurací Weatherspoons, pověstný tím, že každý desátý zaměstnanec byl ze zahraničí, doporučoval svým zákazníkům odchod Británie z Evropské unie. „Na každém stole ležel letáček s důvody, proč by si měli Angličané přát vystoupení Británie. Nebral jsem si to nijak osobně, ale rozdmýchávalo to nepříjemné diskuze nad pátečním pivem. Tak jsme začali chodit do jiného lokálu,“ popisuje Martin.

Když byly třiadvacátého června výsledky referenda definitivní, pro Martina se nic nezměnilo. „Nemělo cenu panikařit, bylo jasné, že politické tahanice budou trvat dlouho. Spíš jsem byl zklamaný, Britům jsem důvěřoval,“ komentuje tři čtvrtě roku známé výsledky. Mnoho lidí z jeho okolí se ale rozhodlo vrátit domů. „Pro některé to byla poslední kapka. Pablo měl za sebou dva roky na plný pracovní úvazek a potřeboval vydržet ještě rok, aby dostal studentskou půjčku a mohl dostudovat v Británii,“ popisuje Procházka situaci kolegy Pabla Diaze, který se odstěhoval zpět do rodného Španělska. „Mezi mladými Brity koloval vtip. Brexit je podle nich trest za to, že jako malí zlobili,“ zmiňuje Martin Procházka fakt, že podle průzkumu byli pro odchod Británie z EU většinou voliči nad padesát let.

Ani v práci pro Martina Procházku nenastaly žádné změny. Firma mu ale nabídla, ať si zažádá o kartu rezidenta. Ta slouží zaměstnancům původem ze zemí mimo Evropskou unii jako důkaz o pracovním povolení, případně může ulehčit celní kontroly na hranicích. Přestože Procházka zatím neví, zda vůbec kartu v přepočtu za dva tisíce korun využije, potřebné doklady na příslušný úřad poslal. „Ani mě nenapadlo bát se výsledku. Nedávno mi ale nedopatřením přišel cizí pas a zamítací dopis,“ vypráví Martin Procházka. Nedorozumění vyřešil zasláním dopisu i s cizími dokumenty zpět na úřad.

Poslední dobou také čte noviny a servery, které soustavně o pozici Británie informují. „Spíš se celou situací bavím, pořád odsouvají aktivaci článku padesát. Theresa May chtěla k vyjednávání přistoupit patnáctého března. Když ale parlament v pondělí její návrh posvětil, vláda se rozhodla počkat do konce března. Jako by Britové ani vystoupit nechtěli“ naráží Procházka na debaty o aktivaci článku 50 ve sněmovně lordů. Třináctého března horní komora britského parlamentu vyjádřila souhlas s přístupem k jednání o podmínkách odchodu Británie z EU. Vláda ale stále s aktivací otálí. „Nějak bylo, nějak bude. Já zatím budu dělat svou práci a politické elity ať dělají tu svou,“ uzavírá svůj příběh Martin Procházka s úsměvem.

Klíčová slova: EU, Brexit, Článek 50, Lisabonská smlouva

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Nový komentář