02.03.2018 09:43


Být cizincem v Kolumbii či Kyrgyzstánu je skvělé, stanete se atrakcí místních obyvatel, shodly se dobrovolnice Lucie Hůtová a Monika Zemanová

Autor: Tereza Čaladi | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Monika Zemanová a Lucie Hůtová se zúčastnily dobrovolnických stáží přes organizaci AIESEC. Monika studuje právnickou fakultu na Masarykově univerzitě a poprvé vyjela jako dobrovolnice již v létě 2016 na Tchaj-wan. Následující léto se vydala do Kolumbie. Lucie studuje na univerzitě psychologii a za účelem praxe jela do Kyrgyzstánu vyučovat arteterapii do kyrgyzských školek. O svých stážích přednášely studentky v Dobrovolnickém centru 67.

Brno - Vyjet na sedm týdnů do neznáma vyžaduje dávku odvahy a adrenalinu v krvi. Jako dobrovolník je možné dostat se do různých institucí, kde je možné takřka zachraňovat životy. Člověk se vpodstatě na okamžik stane superhrdino, a to si vyzkoušely i Monika Zemanová a Lucie Hůtová.

Jak jste se dostaly k dobrovolnictví?

Monika: Vždycky jsem měla ráda cestování, ale nechtěla jsem, aby to byla jen taková válečka u moře, chtěla jsem, aby to mělo nějaký smysl. Dobrovolnictví není skvělé jenom kvůli lidem, co tam žijí a u kterých bydlíte, ale i kvůli dalším dobrovolníkům, kteří tam jedou se stejným cílem – pomáhat.

Lucie: Já jsem dobrovolníka dělala po České republice ve školkách a na táborech ještě předtím, než jsem se hlásila na vysokou školu. V prváku jsem se začala věnovat arteterapiím, také miluji cestování a cestovala jsem již v rámci studia, tak jsem si řekla, proč nespojit příjemné s užitečným.

 

Proč právě Kolumbie a Kyrgyzstán?

Monika: Jižní Amerika mě vždy lákala, mám ráda španělskou kulturu a trochu jsem se začala učit španělsky ještě předtím, než jsem odjela. Na Tchaj-wanu jsem si ověřila, že dokáži přežít a byla jsem připravená vyjet mimo Evropu.  Zrovna v době, kdy jsem se rozhodovala, kterou zemi zvolit, jsem jela kolem baru, který se jmenoval Bogota, hned na to jsem viděla film z Kolumbie a řekla jsem si, že to je znamení. Na základě toho jsem zvolila právě Kolumbii.

Lucie: Mé rozhodnutí záviselo zejména na zaměření. Chtěla jsem zkusit arteterapii a porovnat, jak funguje v zahraničí a v Česku, a jedině v Kyrgyzstánu probíhal projekt, který na to byl zaměřený.

 

Jaký je tedy rozdíl mezi arteterapií v České republice a Kyrgyzstánu?

Lucie: Mezi Českou republikou a Kyrgyzstánem je obrovská škála rozdílů. Já navíc pracuji v České republice s úplně odlišnou skupinou lidí, s alkoholiky, kdežto v Kyrgyzstánu to bylo s mentálně postiženými dětmi. Principy fungovaly stejně, ale v Kyrgyzstánu byli celkově trochu pozadu.

 

Jak vůbec dobrovolnictví funguje?

Monika: Skrz stáže AIESEC se dá dostat téměř do všech zemí světa, do těch bezpečných. Trochu omezenější je to v Africe, naopak v zemích jako USA nebo Kanada jsou i jiné programy. Musíte zaplatit účastnický poplatek, který se pohybuje kolem pěti tisíc korun a potom si dobrovolníci platí náklady na cestování, letenky. Ubytování většinou bývá zajištěno, obvykle u rodiny, v hostelu nebo na kolejích. Je tam zajištěno jedno jídlo denně, ale například moje rodina mi vařila neustále.

 

Jak je možné se zapojit?

Lucie: Googlením. Pokud si lidé vygooglí AIESEC, dostanou se na jejich stránku, takm se mohou podívat, na kterou stáž chtějí. Potom je zkontaktuje někdo z AESECU, dá jim více informací a pomůže s konkrétním výběrem.

 

Co jste jako dobrovolnice dělaly?

Monika: Já jsem učila dívky ve věku od šesti do šestnácti let. Dívky žily v nadaci, kde chodily i do školy, zároveň tam měly nadstavbovou výuku, kde se učily šít, vařit a podobně. A my jim dávali nějaké znalosti, které jim měly pomoct uplatnit se na trhu práce a zároveň jim pomoct změnit jejich žebříček hodnot. Neměly žádné kariérní touhy, hlavním cílem pro ně bylo najít si manžela, který jim zajistí ubytování, oblečení a děti. My se jim snažili ukázat, že je i jiná cesta a jiné sny. Jednou bych se tam ráda vrátila a viděla reálné výsledky, doufám, že nezůstaneme pouhou vzpomínkou.

Lucie: Já jsem pracovala ve dvou zařízeních, jedno byla školka pro mentálně postižené děti z downovým syndromem a běžné děti, takže inkluzivní školka, a druhé zařízení bylo pro děti s mozkovou obrnou a s různými kombinovanými poruchami, kde jsem měla vytvářet arteterapii, aby se děti rozvíjely ve fyziomotorice a v nějakých kognitivníh schopnostech. Ale bylo to zaměřené hodně na emoční stránku, aby se děti naučily jakým způsobem vyjadřovat vztek, jakým způsobem se chovat ve skupině a dalším sociálním dovednostem.

 

Vy jste obě žily po dobu pobytu, sedm týdnů, v hostujících rodinách. Jaká byla vaše hostující rodina?

Monika: Skvělá. Bydleli jsme tam s babičkou, dědečkem, tetičkou, maminkou a synem, který je doteď jako můj kolumbijský bratr. Starali se o mě jako o vlastní, všude mě doprovázeli, sháněli taxi a podobně. A takhle vstřícní byli všichni v Kolumbii. Na druhou stranu jsem tam neměla až takové soukromí, protože tam na to nejsou zvyklí, takže pokud jsem zavřela dveře od pokoje, hned se obávali, jestli mi něco není.

Lucie: Já jsem byla se svojí rodinou taky moc spokojená. V mojí rodině jsme měli dva malé kluky a já fungovala zároveň i jako chůva. A stejně jako Monika jsem neměla moc soukromí. Děti běžně rozrazily dveře s tím, že si jdeme hrát. Rodina ale jinak byla moc milá a snažili se, abych u nich byla spokojená. Otec rodiny mě vozil do práce, když zjistil, že se mi tolik nelíbí zdejší hromadná doprava, a dokonce si se mnou při cestách zpíval. K cizincům jsou Kyrgyzové velmi milí a moc hezky se o ně starají.

 

Stačila vám angličtina?

Monika: Mně to vůbec nestačilo, já se musela hodně rychle naučit španělsky, ale v tom to bylo krásné, protože děti viděly, že já se musím něco naučit a potom měly větší motivaci se učit samotné.

Lucie: Mně angličtina taky vůbec nestačila, pouze mezi ostatními dobrovolníky. Věděla jsem, že jedu do rusky mluvící země, takže jsem absolvovala čtrnáctidenní rychlokurz ruštiny, díky kterému jsem základy měla, a to mi moc pomohlo. Postupem času jsem se rozmluvila a mělo to vliv i na moji práci, mohla jsem třeba komunikovat s vychovatelkami, což mi při práci bylo velmi nápomocné.

 

Co vám dobrovolnictví dalo?

Monika: Spoustu věcí. Dalo mi to hlavně sebevědomí, zejména tím že jsem překonala svou jazykovou bariéru. Teď když řeším nějaké problémy v České republice, přijdou mi po kolumbijských sinusoidách (chvíli nahoře, chvíli dole) naprosto banální. Kolumbie mi rozšířila obzory, poznala jsem španělskou kulturu, teď poslouchám i jejich hudbu, koukám na jejich seriály a snažím si celkově španělštinu udržet. Naučila jsem se nehodnotit lidi na základě toho, co se někde píše. Pokud chci vědět něco o nějaké zemi, tak je nejlepší tam jet a poznat to na vlastní kůži.

Lucie: U mě to také bylo strašně moc věcí, pořád na Kyrgyzstán vzpomínám. Hned po příjezdu se mi ztratily kufry v Moskvě a tam jsem si uvědomila, že mě Kyrgyzstán naučil trpělivosti a nadhledu. Vedla jsem tým dobrovolníků, kteří nebyli zvyklí na tu práci, kterou já jsem už v České republice dělala a musela jsem pochopit, že pohledy na různé věci se liší a občas musím ustoupit a dát jim prostor se rozvinout. Zlepšila se má komunikace s lidmi. Zároveň jsem se naučila důvěře. To díky své hostující rodině, která se ke mně chovala moc hezky, jak rodiče, tak děti ke mně měli důvěru, brali mě za dceru a toho jsem si moc vážila.

Klíčová slova: dobrovolnictví, Kolumbie, Kyrgyzstán, Monika Zemanová, Lucie Hůtová

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.