01.05.2017 19:50


Byl pozdní večer, první máj. Večerní máj, byl práce čas

Autor: Jiří Král | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Zatímco ve Finsku je první máj dnem pikniků a v Itálii svátkem vítání jara, u nás si stále ponecháváme pro tento den zbytek národního budovatelského ducha. Především díky předchozí generaci soudruhů jej proto slavíme jako státní Svátek práce společně se Svátkem zamilovaných.

Jiří Král

Díky Svátku práce nemusíme pracovat na prvního Máje. Chudák Hynek Mácha musí ve svém hrobě rotovat rychleji než turbína temelínské jaderné elektrárny. Takhle si asi před sto osmdesáti lety oslavu jara v jednadvacátém století nepředstavoval. Už jen proto, že k adoraci dělnické práce by jako umělec asi neměl příliš blízký vztah.

O původ Svátku práce se dnes zajímá už jen velmi málo lidí. Stejně je tomu u každého jiného volna. Všichni jsou jen rádi, že nemusí pracovat. Pokud zrovna nezdobíme stromeček nebo se neopíjíme při páchání legálního domácího násilí na ženách v sousedství za užití vrbových prutů, málokdo ví, jestli za své volno vděčí Masarykovým aktivitám nebo Husovým hrátkám s ohněm. Zmíněné zdobení a bití totiž ani kvalitně pěstovaná česká apatie navzdory své značné síle nedokáže ignorovat.

I když má tento den mnohem starší historii, v Česku je osiřelou vzpomínkou na totalitu. Stejně jako paneláky jsou šedou skvrnou na městech, Svátek práce je takovou skvrnou na kalendáři. A takových skvrn jsou naše životy plné. Hodnoty, spiritualita, hrdost - to vše z velké části odneslo strašidlo komunismu, které obešlo celou Evropu. Místo toho přineslo kulturní dary jako donašečství, rezignaci na hodnoty, závislosti na sociálním státu, apatii a prospěchářství. To vše pod heslem „kdo nekrade, okrádá rodinu“.

Tyto skvrny, z nichž jednou je náš státní svátek, dohromady tvoří epidemii kulturních neštovic, které se přenáší z generace na generaci. Cizinci si stěžují, že se málo usmíváme. Proč bychom se na ně taky usmívali, když jsou nám, s odpuštěním, ukradení. Na jednu stranu tuhle cynickou složku české mentality tiše obdivuji, ale je třeba si uvědomit, že je i důvodem mnoha problémů. Jedním z nich je ten, že i když se honosíme titulem národa ateistů, uvěříme každému nesmyslu a manipulaci, které nás náhodou trefí do nosu.

Ideologickou složku svátku dnes slaví jen vyvolení, kteří vystupují z oné apatické bubliny. Ne však zrovna nejšťastnějším způsobem. Jednou z těchto vyvolených je Dělnická strana sociální spravedlnosti, která si na truc režimu velmi ráda každoročně uspořádá demonstraci – jeden z mála způsobů, jak na sebe ještě dokáže upozornit. Na to horlivě reagují antifašisté a anarchisté, kterým samozřejmě také jde o spravedlivou odměnu za práci, ale Dělnickou stranu zrovna v lásce nemají. Ani u jedné strany nehraje rozhodně vůbec žádnou roli chuť si při tom demonstrování trochu odřít klouby na rukou. Celý ideologický guláš okořeňují svými průvody pravověrní komunisté, tedy aspoň ta část voličské základny, která ještě dokáže bez pomoci chodit.

Den práce není příčinou české epidemie kulturních neštovic. Je pouze jedním z mnoha příznaků. Od Sametové revoluce nás dělí již osmadvacet let a první květen jako červený bubák v našich kalendářích straší dodnes. Nebyl důvod jej rušit, nikoho nepálí natolik, aby to chtěl. V případě Svátku práce tahle apatie asi opravdu příliš neškodí. Bohužel je mnoho témat, kde škodí až moc.

Klíčová slova: Svátek práce, Máj, fejeton, komunismus, Češi

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.