17.04.2017 19:39


Brněnský atomový kryt nabízí atmosféru druhé světové války i pocity vězňů před smrtí

Autor: Jan Vostal | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Atomový kryt 10-Z nacházející se pod brněnským hradem Špilberk už dávno neslouží svému původnímu účelu. V současné době funguje hlavně jako místo interaktivní expozice a prostor pro významná setkání. Do 16. dubna si mohli návštěvníci prohlédnout také komiksovou výstavu „Ještě jsme ve válce“. Kryt poskytuje jak atmosféru válečného období, tak plno zajímavých historických informací.

Prohlídku doplňovaly všude přítomná videa. Foto: Jan Vostal

Brno – Stojím v malé místnosti označené jako nouzová telefonní ústředna a pozoruji malou televizi s úhlopříčkou asi padesát centimetrů, jejíž vzhled značně připomíná minulý režim. V ní mluví starší paní a já se zaposlouchávám do jejího příběhu, kdy popisuje, jak trávila nálety během druhé světové války také v krytu 10-Z. Šest červených tramvajových židlí rozmístěných po místnosti je připraveno pro další diváky. Ti však v nouzové telefonní ústředně chybí.

Když přicházím po ulici Husova k atomovému krytu, jsem plný očekávání. Hned u brány mě zastavuje muž ve vojenském oblečení a popisuje cestu ke vchodu. „Jestli jdete na prohlídku krytu, tak musíte tady, ne tam,“ radí mladý muž, trochu podivín, v zeleném mundůru. Vejít východem by asi nebylo šťastné. Každý, kdo zvolí prohlídku na vlastní pěst, dostane na strážnici pouze jednoduchou mapku areálu. Na té jsou však veškeré potřebné informace uvedeny a šipky na zdi pomáhají všem najít správnou cestu.

Pověšené zelené bundy na začátku chodby budí dojem, že kryt je plný vojáků. První šipka je už po pár metrech, kdy člověk musí jen lehce změnit směr. Každému je hned jasné, že tady asi zabloudit nepůjde. Na jednu stranu oddech, nad druhou zklamání, že to asi nebude tak vzrušující zážitek, jak se dalo očekávat. S prvním ukazatelem směru přichází také první QR kód, který se nachází na červeném čtverečku hned nad šipkou. Načítá se video na YouTube, které však po chvíli vypínám. Raději se soustředím na samotnou prohlídku. Podmínky pro sledování videí totiž nejsou zrovna ideální. Nepříjemné šero, čtrnáct stupňů Celsia, znepokojující štěkot rozzuřených psů a jiné zvuky vycházející z reproduktorů, které navozují nepříjemnou, pro někoho snad i strašidelnou atmosféru. Každou chvíli zaznívá siréna, která by nejednoho člověka dokázala přesvědčit, že venku padají bomby. 

Od dveří ke dveřím 

Úvodní dlouhou chodbu nelze prozkoumat celou. Lehce za půlkou se nachází zamčené dveře. „Některá místa lze navštívit pouze s průvodcem,“ vysvětluje pracovník areálu, který s kolegy pořád něco přenáší sem a tam. Přístupná je pouze cesta do filtrační místnosti. Ta je celá zaplněna velkým množstvím strojů a různých barelů, což budí nejistotu z toho, co se skrývá uvnitř. Vše je chráněno mřížemi jak na Pankráci. Průchod je úzký a strop poměrně nízký, což mi činí s mými dvěma metry menší problémy. I přes velký hluk jako v nějaké kotelně lze slyšet odborníka mluvícího v další malé televizi. Bez filtrace by v krytu 600 lidí, což je jeho kapacita, vydrželo na živu asi dvě hodiny. Temné prostředí v kombinaci s hlasitým hlášením a sirénami okamžitě vnucuje představu naplněného krytu a paniky z docházejícího kyslíku.  

Baterkárna je zaplněna množstvím starých televizí, které si dnešní generace pamatuje díky svým prarodičům, a různými reproduktory. Velký stroj uprostřed působí záhadně, snad nějaké jističe. Mnohem zajímavější je místnost vedle. Za průhledným plexisklem si nelze nevšimnout dvou mohutných dveří se čtvercovým kukátkem. Z informační tabule na zdi se dozvídám, že se jedná o vězeňské dveře z bývalé káznice na brněnském Cejlu. Na tabuli je seznam dekódovaných nápisů na dveřích. Ne všechny jsou ale rozluštitelné, a tak některé zůstávají záhadou. Vězeňské dveře dokreslují atmosféru krytu dokonale. Při pročítání vět odsouzených k smrti přejíždí mráz po zádech. Do toho se ještě spouští siréna a vy přemýšlíte, o jaký druh signálu se jedná a na co se připravit.

Mozek pracuje na sto procent

Celá prohlídka je zcela ideální na zapojení lidské fantazie. V kolíčkové telefonní ústředně se nachází asi šest pracovních míst. U každého desítky trčících drátů a starý černý telefon. Prázdné lahve od piva nad každým místem dokazují, že i v takových chvílích bylo potřeba dodržovat pitný režim. Cesta dál vede tentokrát přes otevřené dveře. Dívám se do mapky a zjišťuji, že se nacházím v hlavním štábu. Hlasitá projekce na zdi upoutává pozornost snad každého a nedovoluje se tak soustředit na nic jiného. Ani na stoly rozmístěné podél zdí, o kterých pojednává. Jedná se o Poláškovy stoly vyrobené už za první republiky a sloužící k prvním porevolučním projevům v roce 1989.

Výstava komiksů je trochu odlišná. Světlem mnohem více ošetřená místnost nabízí úplně jinou expozici, než je k vidění ve zbytku krytu. Svět se zdá rázem mnohem veselejší a méně děsivý. Komiksy ve stříbrných rámech zavěšené na hácích vykreslují příběhy z válečného období. Já zůstávám u obdivování grafické stránky věci, protože kreslení nikdy nebylo mou silnou doménou. Na konci obrovské místností se nachází vojenské oblečení zavěšené na pojízdných věšácích. Vše dohromady připomíná šatník nějaké hollywoodské hvězdy. Bez ostychu si zde každý může vyzkoušet mohutný hnědý kabát nebo vojenská saka s čepicemi různých barev a vžít se tak do role významného generála.

V poslední části už žádná speciální místnost nečeká. Nenápadné komůrky připomínají malinké vězeňské cely, kde by mohli trávit čas vězňové na samotce. Po nahlédnutí do otvorů ve dveřích, které připomínají výdejní okýnko, je jasné, že fungují spíše jako skrýš pro nepotřebné věci. Prohlížíte si vojenské helmy, taštičky, plynové masky a jiné vojenské vybavení. Hnědá helma mi na hlavě vůbec nesedí a nutí mě se zamyslet, jak moc nepohodlné muselo být ji nosit v boji. Černá helma s řemínkem a vnitřní koženou výztuží už je mnohem pohodlnější a přibližuje vojenskou praxi zřejmě mnohem více. O napětí se starají zaměstnanci krytu, kteří se objeví vždy z ničeho nic, čímž vás vyděsí k smrti.

S posledními metry napětí značně klesá. Mapka, ve které je správná cesta vyznačená sytě červenou, přivádí návštěvníky přímo k východu přes Mléčný bar. Dobově vybavená místnost jako z filmu je však hezkým zakončením. U nás si musíte objednat přes telefon, stojí na papíře na konci místnosti s posezením. Stará šedivé křesla či pestrobarevné židle, na každém dřevěném stolečku květina. Jako v roce 1960. „Copak, uvažujete, jestli si něco u nás dát?“ ptá se zaměstnankyně krytu v zeleném svetru a brýlích. U tentokrát moderních bílých východových dveří leží na starší komodě krásně zabalené malé talířky a jiné nádobí. Naproti tomu plno potrhaných knížek, které už asi něco pamatují. Uprostřed toho všeho cedulka ZDARMA. Chvíli snad uvažuji, že bych si něco vzal, odnesl na památku. Po chvíli si ale uvědomuji, kde jsem a napadá mě, že bych sem měl spíše něco přinést.

Klíčová slova: Brno, atomový kryt, druhá světová válka

Fotogalerie



">

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Nový komentář