30.04.2018 21:17


Brněnské zvuky se ozývají také v Praze, aneb když se spojí poezie s hudbou

Autor: Miroslava Nováková | Kurz: On-line žurnalistika | Kategorie: Uchem Brna

Jak zní Brno? To je pro mě jako pro Pražačku dojíždějící do této moravské metropole jen sporadicky velice těžká otázka. Jak by mi mohlo znít Brno na takovou dálku? Když se řekne Praha, vybaví se mi jako nejtypičtější zvuky odbíjení zvonů na nespočtu starých kostelních věží, kokrhání kohouta na orloji, neustálé troubení aut stojících v centru v dopravní špičce, cinkání tramvaje nebo šumění hlasů desítek lidí shromažďujících se ve slunečných dnech pod kaštany na Letné. Když se řekne Brno, nic.

Autor: Miroslava Nováková

Audio

    Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají
         
    Autor: Miroslava Nováková

Dlouho přemýšlím, jaké zvuky Brna je možné zaslechnout v Praze. Je snad takovým zvukem brněnský vlak přijíždějící na Hlavní nádraží nebo o sebe cinkající půllitry se Starobrnem? Točí vůbec v Praze Starobrno? I takové myšlenky se mi honí hlavou. Až konečně ráno cestou tramvají do práce zaslechnu pána na telefonu: „Maru, já su v šalině, zavolám ti za chvíli.“ No jasně! Typickým zvukem Brna je pro mě hantec a silný moravský přízvuk. Sednu k počítači, chvíli hledám, až konečně najdu, co potřebuji – Brněnský krajanský spolek v Praze. Snažím se spojit s jedním z jeho zakladatelů Karlem Škrabalem, Brňanem, který žije posledních pár let v Praze, abych si dohodla účast na některé z jejich akcí. Poslechnu si tam krásnou moravskou řeč a následně o tom napíšu reportáž. „V poslední době jsem ty akce přestal dělat, těch důvodů je trochu víc, ale po pár letech jsem si říkal, že to už chce změnu nebo alespoň přestávku. Tak nevím, jestli je to pro vás ještě zajímavé. Ale určitě si na vás čas rád najdu,“ dostávám odpověď emailem.

Rozhovor vznikl. S Karlem Škrabalem jsem se nebavila o zvucích Brna v Praze, hantec jsme probrali jen okrajově, ale zato jsem se dozvěděla spoustu věcí o literárně-hudebním uskupení Vítrholc, které spojuje hudbu a poezii do velice zajímavého hudebního tělesa. Nakonec se rozhovor od zvuků Brna stočil ke kultuře. Přesto je velice zajímavý, stejně jako jeho hlavní aktér.

 

Žijete v Praze sedm let a dnes už u vás není slyšet žádný brněnský přízvuk. Měl jste ho dříve?

Někdo by řekl i dnes, že ho mám. Řeč a přízvuk se většinou získají poslechem. Já mám ale pocit, že se dnes Hantecem už v Brně ani moc nemluví.

Stává se vám, že jdete po Praze, slyšíte někoho mluvit a říkáte si, že je to určitě Brňan?

Ne, tady Hantecem nikdo nemluví. Občas se mi stává, že sedím v tramvaji, někdo mi volá, já zvednu telefon a chci říct „Já su v šalině,“ to su mi zůstalo společně s pár dalšími výrazy. Myslím si, že to v lidech částečně zůstane a částečně převezmou řeč místa ve kterém aktuálně žijí. Já nemám rád lidi, kteří když někam jedou, tak dávají na odiv svou identitu tím, že mluví jinak než místní. Například fotbaloví nebo hokejoví fanoušci, kteří přijdou tady do kiosku a říkají prodavačce, že chtějí škopek a děsně se smějí tomu, že ona jim nerozumí.

Je Brněnský krajanský spolek v Praze součástí rivality mezi Prahou a Brnem?

Ne, vůbec ne. Brněnský spolek byl spíše taková recese. Vždycky tam chodilo stejně Pražáků jako Brňanů. Myslím si, že v této republice ve skutečnosti žádná rivalita nepanuje, že si z toho spíš více lidí dělá srandu.

Jak a za jakým účelem vznikl projekt Brněnského krajanského spolku v Praze?

Parta lidí, která se znala hlavně z práce, z novin a nejbližšího okolí, se chtěla scházet pravidelně. Nechtěli jsme si ale jen jednou týdně sednout na pivo a klábosit, proto jsme s kolegyní Terezou Strnadovou vymysleli pro naše setkávání programy. Začali jsme si zvát různé zajímavé lidi z kulturního prostředí. Myslím si, že jsme byli první, kdo tady v Praze viděl takové lidi jako Nikolu Muchu, Kateřinu Šedou a další, které v té době nikdo neznal. No a za půl roku se z nich staly hvězdy. Snažili jsme se přicházet s novými a neokoukanými lidmi. Zažili jsme například křty knih autorů, kteří poté získali Magnesii Literu, namátkou Martin Reiner. Byly to skvělé akce, ale dělal jsem to jen pár let, dnes už se tomu nevěnuji.

Proč už dnes akce nepořádáte?

Mám pocit, že už na to nemám nervy. Vadí mi ta nejistota, kdy si někoho pozvu a nikdy nevím, kolik lidí tam přijde, jestli se to vůbec vyplatí. Mohli jsme se vydat druhou cestou a zažádat si o nějaký grant, ale to už se mi nechtělo, je kolem toho moc papírování a to už by mi bylo nepříjemné. Nechtěl jsem zjistit, že bych najednou dělal něco jiného. Konec Brněnského krajanského spolku mi ale zvlášť nevadí, všechno jednou musí skončit.

 Je s Brněnským spolkem nějak spojený váš druhý projekt Vítrholc?

Ne, Vítrholc je samostatná kapitola.

Jak skupina Vítrholc vznikla, čí to byl nápad?

To už bude přes dvacet let. Pracoval jsem tehdy v Lidových novinách a s Pavlem Galíkem a Daliborem Maňasem (pozn. Externista LN) jsme se dozvěděli, že nás vyhodí, že nám za půl roku skončí práce. Tak jsme si hledali zábavu, kterou vyplníme pracovní dobu, protože byly uvolněné devadesátky a začali jsme psát poezii. Nejdříve jsme vydávali almanachy a potom sborník, do kterého jsme zahrnuli i tvorbu našich kamarádů. Nemohli jsme se však v žádném případě řadit do oficiálního proudu literatury. V té době se vyskytovala hlavně literatura s odkazem na katolictví a to nám přišlo zbytečné. Byli jsme mladí, ale věděli jsme, že nemáme na to, zařadit se do hlavního proudu tehdejší doby, tak jsme k němu zaujali opoziční stanovisko. Věděli jsme, že nás lidé nebudou brát vážně, tak jsme založili svůj outsiderský projekt a už nám to zůstalo.

Jak Vás napadlo prezentovat poezii společně se zvukovým vyjádřením a hudbou?

Vydávání tiskovin nám nestačilo, cítili jsme se na koni, a tak jsme začali přemýšlet nad prezentací té naší poezie. Ze začátku jsme pořádali plesy a tam jsme svá díla četli. Kromě toho jsme si ze všeho dělali srandu, vzali jsme třeba dílo současného básníka a různě jsme ho krátili a komolili, pořádali jsme happeningy. Dalibor Maňas tou dobou začínal se skupinou Valerian’s future, což byla noisová devadesátková kapela. Tak se k naší poezii samovolně připletly kytary. Postupně jsme naše čtení čím dál tím víc propojovali s hudbou, až jsme se dostali do fáze Vítrholce, ve které se nacházíme dnes.

Tento projekt je poměrně úspěšný, před čtyřmi lety jste dokonce byli hosty pořadu Tečka páteční noci na televizi ČT Art spolu s čistě hudebními uskupeními. Považujete se tedy za muzikanty?

Děláme to dlouhá léta a za tu dobu se nám dost obměnilo osazenstvo, potkali jsme lidi, kteří dělali pouze hudbu, Takže to co děláme teď v podstatě už hudba je. Jelikož to nebereme smrtelně vážně vydali jsme za celou dobu svého působení pouze jednu desku, vždycky pro nás byl nejdůležitější živý koncert. V poslední době nám pomáhají sociální sítě, kde se dnes vše archivuje víceméně automaticky, takže odtud asi pochází i ten největší pozitivní ohlas. Možná, že už ani nejsme underground.

Zpět ke zvukům Brna a Prahy, jaký je podle vás typický zvuk pro Prahu?

Pro Prahu je podle mě typický zvuk hromadné dopravy, zvuk metra, zavírajících se dveří, hláška „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“ To je pro mě klasický pražský zvuk.

A jaký je podle vás typický brněnský zvuk?

To je těžko říct, ale možná že je skutečně typickým zvukem pro Brno ten Hantec. Ten tón, který lidé používají, takové to brněnské bučení.  

Klíčová slova: Brno, Praha, Vítrholc, hantec

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.