01.03.2019 14:22


Brněnské gestapo očima Vladimíra Černého

Autor: Sára Davidová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Kniha Brněnské gestapo 1939-1945 a poválečné procesy s jeho příslušníky  je první knihou, která mapuje historii brněnského gestapa. Vydal ji Archiv města Brna společně s Moravským zemským muzeem. Jejím autorem je Vladimír Černý, který se o publikaci rozpovídal u příležitosti jejího představení, které se uskutečnilo 27. února v Moravském zemském muzeu v Brně.

Jak dlouho trvalo nashromáždit materiály a kolik času zabralo samotné psaní knihy?

Problematika nacistického bezpečnostního aparátu mě začala zajímat už během studií historie a politologie na Masarykově univerzitě ve druhé polovině 90. let. Protektorátní období navíc intenzivně prožívali mí prarodiče, jejichž vypravování mě pochopitelně také zaujalo. V době vysokoškolských studií jsem tedy zahájil shromažďování různých archivních materiálů, takže se dá říci, že kniha je výsledkem zhruba dvaceti let bádání. Jinak samotné psaní mi trvalo dva roky a další zhruba rok probíhaly technické práce spojené s jejím vydáním. Korektury, výběr fotografií do obrazové přílohy, zhotovení sazby a podobně.

Odkud informace čerpáte?

Základem jsou archivní materiály pocházející z mnoha různých institucí. Nejvíce jich je k dané problematice k dispozici ve fondech Archivu bezpečnostních složek v Praze a Kanicích a dále také Moravského zemského archivu v Brně. Jedná se o písemnosti nejen z provenience Gestapa a dalších nacistických bezpečnostních složek působících v protektorátu, ale i poválečné vyšetřovací a soudní spisy, vzpomínky pamětníků a podobně.

Jak konkrétní lidi vyhledáváte a kontaktujete?

Pokud jde o pamětníky, už v 90. letech jsem začal navštěvovat různá setkání například v Pamětní síni Kounicových kolejí v Brně, kde byla možnost potkat řadu zajímavých lidí. Další kontakty mi poskytli někteří starší badatelé zabývající se problematikou protektorátní historie. Seznámil jsem se tak například s profesorem Radomírem Lužou, synem vojenského velitele odbojové organizace Rada tří generála Vojtěcha Luži, dále s vdovou po zemském veliteli odbojové organizace Obrana národa na Moravě, generálu Bohuslavu Všetičkovi, nebo několika bývalými odbojáři, kteří si Kounicovými kolejemi osobně prošli jako vězni nacistického režimu. Těmi jsou například František Vašek nebo Josef Styx, ale i další. Tito lidé mi také poskytli kopie různých cenných dokumentů, které jsem ve své badatelské práci mohl využít. V dnešní době však už bohužel není nikdo z těchto osobností mezi námi.      

Předpokládám, že čerpáte i ze zahraničních archivů.

Ano, v knize jsem využil jak archivní materiály pocházející z Německa, tak i zahraniční odbornou literaturu psanou v němčině či angličtině. Takže solidní znalost těchto dvou jazyků je podle mého názoru pro práci historika žijícího ve střední Evropě nezbytností.

Jak probíhala spolupráce s Moravským zemským muzeem a Archivem města Brna? V čem přesně spočívala?

Spolupráce s Moravským zemským muzeem, konkrétně jeho historickým oddělením, probíhá už velmi dlouho. Koncem 90. let jsem si zde začal kopírovat různé písemné dokumenty, které jsou ve sbírkách k dispozici. Posléze jsem také navázal užší spolupráci s vedoucím tohoto oddělení PhDr. Janem Břečkou a roku 2015 jsme společně vydali knihu Místa zkropená krví: Kounicovy studentské koleje v Brně v letech nacistické okupace 1939–1945, kterou vydal Archiv města Brna ve spolupráci s Moravským zemským muzeem. Mimoto jsem se podílel na přípravě stálé expozice Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století a tu mohou zájemci shlédnout v hlavní budově Moravského zemského muzea v Dietrichsteinském paláci v Brně na Zelném trhu. No, a protože se mi spolupráce se  zmíněnými dvěma institucemi velmi osvědčila, o jiných vydavatelích své nové knihy Brněnské Gestapo 1939–1945 jsem neuvažoval.   

Znáte své čtenáře? Objevuje se mezi nimi i mladší generace, nebo kniha oslovuje převážně starší lidi?

Ano, své čtenáře znám a jsou to lidé všech generací, což mě velmi těší. 27. února  jsem měl možnost si na prezentaci své knihy v přednáškovém sále Dietrichsteinského paláce pohovořit s mnohými z nich. Jednalo se o pamětníky protektorátní doby, stejně tak jako lidi, kterým bylo okolo dvaceti let. Někteří čtenáři také patří ke studentům, kteří navštěvují moje předměty vyučované na Fakultě sociálních studií a Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

Cílíte na laickou či odbornou veřejnost?

Na obojí. Jelikož problematiku brněnského Gestapa dosud nikdo podrobně nezpracoval, jedním z mých záměrů samozřejmě bylo, aby z mé práce mohli čerpat další historikové zabývající se českými moderními dějinami. Proto je kniha vybavena nezbytnými součástmi každé odborné práce, tedy v prvé řadě podrobným poznámkovým aparátem a také obsáhlým seznamem pramenů a literatury. Na druhé straně jsem neměl zájem na tom, aby si publikaci zakoupilo a přečetlo jen pár desítek odborníků na danou problematiku. Proto jsem se snažil napsat ji čtivým stylem, který by byl přístupný širší veřejnosti. Většina obyvatel Brna totiž ani netuší, jaká dramata se v tomto městě za druhé světové války odehrávala, a toto jsem se tedy snažil napravit. S ohledem na dosavadní vesměs pozitivní reakce čtenářů doufám, že se mi to snad aspoň trochu povedlo.  

Jak se lišilo brněnské, potažmo moravské Gestapo, od toho v Čechách, případně jinde v Evropě?

Gestapo mělo v protektorátu dvě řídící úřadovny, v Praze pro Čechy a v Brně pro Moravu. Těmto úřadovnám pak podléhalo přes dvacet venkovních služeben v menších městech. Pražské Gestapo vynikalo zejména v provozování rádiových protiher. Jejich cíl spočíval v kontaktování protivníka v Británii nebo Sovětském svazu prostřednictvím rádiového vysílání. Poté jej měli udržovat v domnění, že hovoří se svým agentem a vlastní zpravodajskou organizací. Ve skutečnosti však vysílal parašutista, jehož Gestapo přinutilo ke spolupráci a celé vysílání mělo pod kontrolou. Cílem bylo oklamat nepřítele poskytováním falešných zpráv, a naopak od něj vylákat důležité informace, které mohli nacističtí zpravodajci využít.

Brněnské Gestapo na druhou stranu vytvořilo zřejmě nejlepší skupinu konfidentů v protektorátu nazývanou volavčí síť. Tvořili ji především provokatéři z řad zatčených bývalých odbojářů, které se gestapákům podařilo přimět spolupracovat. Ti pak byli nasazováni do odbojových skupin, jejichž příslušníci pochopitelně neměli tušení, že se jedná o spolupracovníky nacistů. Volavčí síť doplnilo několik brněnských Němců pracujících pro Gestapo, kteří dokonale ovládali češtinu, takže také mohli vystupovat v rolích odbojových pracovníků. Když příslušníci sítě shromáždili dost informací o konkrétní odbojové skupině, tak obvykle následovala zatýkací akce Gestapa s cílem skupinu zlikvidovat. Zadržení odbojáři pak byli tvrdě vyslýcháni, následně souzeni nacistickými soudy a mnoho z nich skončilo na popravištích či ve věznicích a koncentračních táborech.  

Co dalšího se čtenář v knize dozví?

Například jsem podrobně vylíčil metody, které gestapáci používali během výslechů. Šlo jednak o psychický nátlak, kdy obvykle zatčeným odbojářům vyhrožovali perzekucí jejich nejbližších. Už jen toto někdy stačilo, aby dotyčný začal vypovídat. Pak zde existovaly různé formy fyzického týrání, od facek, kopanců či bití obuškem, až po nejobávanější způsob, takzvané vanové výslechy. Spočívaly v tom, že vyšetřovaný člověk byl posazen do vany napuštěné střídavě horkou či ledovou vodou a voda mu také byla pod silným tlakem vstřikována do úst, do nosu a uší. Přitom byl bít po celém těle obušky či pěstmi. Někteří z vyslýchaných takový výslech nepřežili, jiní z něj měli doživotní zdravotní následky.

Jste spoluautorem dalších devíti historických knih s nacistickou tématikou. V čem je pro vás téma druhé světové války a nacismu natolik zajímavé?

Ne všechny monografie, na jejichž vzniku jsem se podílel, byly věnovány problematice nacismu. Najdete mezi nimi i knihu zabývající se první republikou, nebo jsem také spolupracoval na přípravě obsáhlé dvousvazkové publikace Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989), kterou nedávno vydal Ústav pro studium totalitních režimů. Podle mého názoru je velmi důležité zabývat se právě studiem nedemokratických režimů, s nimiž měla naše země ve 20. století tak tragické zkušenosti. I v dnešní době totiž stále najdeme řadu příznivců totalitních ideologií, ať už nabarvených nahnědo či načerveno. Historie nám ale jasně ukázala, že nacismus a komunismus jsou jen dvě strany téže mince. Také metody, které používaly tajné policie těchto režimů, se v mnohém podobaly. Komunistická Státní bezpečnost pak po roce 1948 neváhala využívat služeb některých z bývalých nacistů a udělala si z nich své agenty.   

Čemu se momentálně věnujete?

V současné době shromažďuji materiály o činnosti československé vojenské rozvědky v období komunistického režimu, jež nesla název Zpravodajská správa Generálního štábu.

Připravujete tedy další knihu?

Výsledkem by postupně mělo být spíše několik studií zabývajících se její činností (Zpravodajské zprávy Generálního štábu) z různých úhlů pohledu. 

Klíčová slova: Brněnské Gestapo, Vladimír Černý, historie, kniha

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.