08.12.2015 21:58


Bezdomovci bojují se zimou i nedostatkem jídla. Nabízenou pomoc vděčně přijímají

Autor: Pavla Volfová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Adventní čas mnozí z nás vnímají jako období sdílení a solidarity. Scházíme se na vánočních trzích, popíjíme s přáteli svařené víno či punč. Málokdo si ale uvědomuje, že jsou lidé, pro které je tato pohoda nedostupná. Nikdo si nechce kazit sváteční náladu. Přitom obdarovat bezdomovce, třeba jen trochou jídla, může být oplaceno upřímnou vděčností. Redaktorky Stisku se o tom přesvědčily, když lidem bez domova nabízely svačiny.

Autor: Tomáš Havlík

S deseti jablky a obloženými rohlíky se v devět hodin ráno vydáváme do ulic Brna. Míříme k místům, kde se obvykle scházejí bezdomovci - na náměstí Svobody, Hlavní nádraží a do podchodu známého jako "myší díra". Možná i kvůli teplotám kolem nuly zatím nepotkáváme nikoho, kdo by vypadal, že se mu svačina bude hodit.

Nevíme, co očekávat, ale jsme připravené na různé reakce. Známí nám říkají, že radši než jídlo by bezdomovci přijali alkohol nebo cigarety. Podobných stereotypů jsme si vědomy, proto chceme zjistit, jaká je realita.

Prodejem časopisu si někteří vydělávají na nocleh

U Janáčkova divadla nahlížejí dva muži do odpadkových košů. „Můžeme vám nabídnout svačinu?” oslovujeme je a z tašky vytahujeme připravené jídlo. Vypadají překvapeně, ale balíčky okamžitě přijímají. „Moc děkujeme,” odvětí a schovají si svačiny do igelitových tašek. Vzájemně si popřejeme hezký den. Když odcházíme, bezdomovci se za námi stále ohromeně dívají.

Cestou si stěžujeme na zimu a napadá nás, v jak těžké situaci lidé žijící na ulici jsou, když tráví celé dny venku. „V zimě je to samozřejmě o hodně horší, ale já mám aspoň kde spát. Díky tomu, že prodávám časopis Nový prostor, si vydělám na přespání v Armádě spásy,“ říká muž, který podřimuje na lavičce v parku. I přes viditelnou únavu se usmívá a vypráví, jak se mu lidé snaží pomáhat. „Časopis si třeba ani nekoupí, ale dají mi peníze. A dostávám velké spropitné,“ říká bezdomovec. Další prodejce Nového prostoru ostatně potkáváme celý den.

čtěte také: Lidé dokážou být štědří, říkají bezdomovci Milan a Rastislav

Vlivem zimy se ze mě stal alkoholik

Jenže pak jsou lidé, jejichž každodenní přežívání žádné pozitivní okamžiky nenabízí. Na náměstí Svobody se muž v hnědé kožené bundě s plastovou taškou v ruce zastavuje u skupinky mladých lidí a něco po nich žádá. Mladíci kroutí hlavou a muž odchází. Jdeme za ním a nabízíme svačinu. „Jé, to je zdravý,“ komentuje podávané jablko. Říká, že nemá kde spát. „Občas chodím do Armády spásy, ale většinou mě vyhodí. V zimě se ze mě stal alkoholik. Chtěl jsem jít na léčení, ale řekli mi, že mají plno. Teď řeším sociální dávky,“ vysvětluje bezdomovec, - říkejme mu třeba Pavel - kterému pod čepicí trčí jen několik chomáčů vlasů. „Nemůžu moc zvedat hlavu, mám něco s páteří. V nemocnici mě nepřijmou, prý to není akutní,“ stěžuje si a ptá se, jestli nemáme prášek na bolest. Už chápeme, co žádal od skupiny mladíků. Horečka není u bezdomovců ničím neobvyklým. Než se rozloučíme, ptá se Pavel, jestli mu nemůžeme sehnat deku. S příslibem, že se vynasnažíme, se s Pavlem rozcházíme. Podává nám ruku: „Ať se vám daří!" Milé přání od člověka, kterému se zjevně nedaří vůbec.

Můžu se do tebe zamilovat?

Redaktorky Stisku rozdávaly bezdomovcům jídlo a zkoumaly jejich reakcePůvodní záměr – tedy sledovat reakce bezdomovců na nabízené jídlo – se rozšiřuje o reakce kolemjdoucích. „Maminko, proč ty holky dávají pánovi svačinu?“ ptá se asi pětiletá holčička. „Pán nemá domov, tak mu chtějí pomoct,“ vysvětluje jí maminka. Pokračování rozhovoru už neslyšíme, ale mamince jsme nejspíš připravily krušné chvíle. Někteří se po nás otáčejí a v očích se jim střídavě zračí údiv, opovržení i souhlas.

Zjišťujeme, že jsou mezi bezdomovci různé typy lidí. Někteří jídlo s díky přijímají, ale dál se bavit příliš nechtějí. Jiní jsou naopak sdílní až moc a i přes nevábný odér, kterým jsou cítit, neváhají narušit náš osobní prostor. „Jak se jmenuješ, můžu se do tebe zamilovat?“ ptá se jedné z redaktorek muž v šusťákové bundě, kterého potkáváme u nádraží. Právě míří do Armády spásy, aby se osprchoval. Vehementně rozhazuje rukama a vypráví, že má rád mafiánské filmy. Když říká, že jeho nejoblíbenější film je Zabiják, spěšně se rozloučíme a raději odcházíme.

Přemnožila se nám prasata, maso vozíme bezdomovcům

Nejčastěji se setkáváme s pozitivní odezvou. Bezdomovci jídlo přijímají, poděkují, většina z námi oslovených jsou milí lidé. Překvapuje nás, že nám každý z nich přeje hezký den, úspěchy a hodně štěstí. Jakoby se řídili heslem „přej a bude ti přáno“.

Nejsme jediné, kdo se dnes vydal obdarovat bezdomovce. U hlavního nádraží narážíme na skupinku tří lidí. Nabízíme jim svačinu, ale jeden odmítne: „Já jídlo nepotřebuju, naopak jsem ho dovezl. Dnes dostali uzené maso a zítra budou mít řízky.“ Vysvětluje, že se na farmě, kde pracuje, přemnožila prasata, tak je musí zabíjet. Aby maso nevyhodili, rozdávají ho těm, kteří je ocení nejvíc. Skupinka je upovídaná, strávíme s nimi dvacet minut. Asi šedesátiletý muž nás ohromí svou pýchou na to, že je bezdomovec. Působí zakřiknutě, ale neustále se usmívá a je znát, že optimismus mu není cizí. „Nechci se stát závislý na pomoci ostatních. Sice jsem bez domova dvacet tři let, ale vždycky jsem se o sebe uměl postarat sám. Člověk té mizérii nesmí podlehnout, pořád je naděje. Věřím tomu tím spíš, když potkávám lidi, jako jste vy. Přijdete, pomůžete, popovídáme si. To je fajn,“ přichází s poselstvím, které nám bere dech.

Svačiny nám docházejí, zbývá poslední. Právě včas, říkáme si, protože jsme z tříhodinového toulání Brnem vyčerpané. Na schodech před bistrem sedí zarostlý muž, choulí se do péřové bundy a kouskem rohlíku krmí holuby. Nabídka svačiny ho zaráží, jablko si schovává a do rohlíku se okamžitě s chutí zakousne. Lepší zakončení jsme si ani nemohly přát.

Po návratu domů si vaříme teplý čaj a večeři. Dnes tuto jindy běžnou činnost vnímáme jinak. Myslíme na ty, kteří právě shánějí něco k jídlu a přemýšlejí, kde stráví následující noc. My máme nocleh jistý, nikdy ale nevíme, na jak dlouho.

Spoluautorkou článku je Michaela Vaňharová

Klíčová slova: bezdomovci, Brno, rozdávání jídla, solidarita

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.