31.03.2019 14:25


Beru pole dance jako umění, říká majitelka brněnského pole dance studia

Autor: Michaela Prucková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Cvičit pole dance začala náhodou v roce 2010. Uchvátil ji natolik, že o dva roky později otevřela studio Decadance, které v letech 2013-2018 získalo ocenění za nejlepší pole dance studio v Česku. Tanečnice, trenérka a majitelka Jana Kozlová hovořila o svém vztahu k netradiční sportovní disciplíně, závodění, vedení studia i o mladých talentech, které trénuje.

Autor: Czech pole sport

Jak jsi se k pole dance neboli tanci u tyče dostala?

Přes kamarádku, která hodně řešila svou postavu a chtěla zhubnout. Bylo mi dvacet čtyři a chodily jsme na zumbu do studia Blanca. V jednom sále byly tyče, ale téměř nikdo na ně nechodil. Chtěly jsme si to vyzkoušet a přihlásily se na workshop, který trval dvě hodiny. Nikomu nedoporučuju první lekci na tyči, která trvá tak dlouho. Další den jsem nemohla zvednout ruce. Řekla jsem si ale, že na tom cvičení něco bude.

Jaké byly tvé začátky na tyči?

Byla jsem totálně neschopná. Nedokázala jsem šplhat, přitáhnout se, nic. Všechno mě bolelo, ale zároveň bavilo. Navíc jsem byla asi o sedm kilo lehčí, než jsem dnes, vychrtlá a bez svalů. Všichni okolo mi říkali, že pole dance tanečnice jsou striptérky, ale mně to nevadilo. Ty holky byly krásné, svalnaté a měly hezké boty. Prostě hustý sport.

Takže pole dance byl stigmatizovaný?

Docela jo. I já jsem ho ze začátku vnímala podobně.

A posunulo se vnímání za dobu, co cvičíš?

Určitě, dnes je pole dance jinde. Pomáhá, že je pořádáno hodně soutěží. Navíc se pole dance prakticky rozdělil na tři kategorie – pole sport, pole art a exotic. Pole sport je bližší gymnastice a akrobacii. Pole art je umělečtější s důrazem na tanec. A exotic, to je ten sexy styl na podpatkách, který se nestydí přiznat, že se inspiruje striptýzem. Zároveň bych řekla, že je nejoblíbenější.

Dva roky poté, co jsi s pole dance začala, jsi otevřela Decadance. Jak jsi k rozhodnutí mít vlastní studio dospěla?

Kamarádka, která začínala cvičit se mnou, si otevřela vlastní studio Citadela Mefisto v září 2010. Funguje tady v Brně. Já tam s ní  bydlela a pomáhala s provozem, později vyučovala lekce. Ale jak to bývá, rozhádali jsme se, a tak jsem založila své studio na Pekárenské ulici. Nikdy jsem nečekala, že půjdu touto cestou. Mám vystudovaný český jazyk a výtvarnou výchovu a byla jsem v té době připravená jít učit na gymnázium, na který jsem chodila.

Jak vůbec vznikl název Decadance? Má to souvislost se slovem dekadence?

Ano, měla jsem ráda dekadentní období a básníky. Dekadence je něco na okraji společnosti, jeho umělci byli rebelové. Beru pole dance jako umění, které bylo tehdy dekadentní, společnost na něj pohlížela skrz prsty jako na něco pohoršujícího. Tak jsem použila menší jazykovou hříčku a z dekadence vytvořila Decadance.

Zmínila jsi studio na Pekárenské, které jsi v prosinci minulého roku zavřela a všechny lekce přesunula do druhého studia na ulici Jana Babáka. Můžeš prozradit proč?

Už mi nevyhovovaly prostory. Bylo to maličké studio. Navíc nájmy v Brně jsou vysoké a mě přestalo bavit být každý měsíc na nule. Prostory studia na Jana Babáka, kde sídlím teď, jsem otevřela v roce 2014 a provozovala jsem je zároveň s Pekárenskou. Ale řekla jsem si, že raději využiju plnou kapacitu, kterou tento prostor nabízí. Čtyři roky jsem se starala o dvě studia, všechno řešila dvakrát. Teď mám jen jedno a zatím jsem spokojená. Méně je někdy více.

Takže neplánuješ další rozšíření?

Zatím ne. Možná až tu bude narváno a nebude prostor pro další rozvoj. Mým cílem bylo vyučovat ještě šály a kruhy, což se splnilo. Sice bych tu měla ráda tancování, třeba balet, contemporary nebo hip-hop, ale zjistila jsem, že lidé sem chodí primárně na pole dance a pokud mají navštěvovat doplňkové lekce, musí mít pocit, že jim to na tyči pomůže. Takže pochybuju, že by mi sem někdo chodil na hodiny baletu. Hlavně si chci odpočinout od provozování dvou studií a uvidím, jak to půjde, časově a finančně. Přece jen je mi třicet čtyři let, možná bych se měla pomalu uklidnit.

Jak často ty sama trénuješ?

Na tyč se snažím vlézt alespoň třikrát týdně. Ještě k tomu trénuju na laně, což je mnohem těžší a bolestivější, takže to střídám. Trénuju pro radost a učím se, co mě baví, hlavně z Instagramových videí. Pole dance se neustále posouvá dopředu, vymýšlejí se nové prvky a kombinace, takže i já se mám kam posouvat. Ale nikam se neženu, když už nezávodím.

Neplánuješ znovu závodit?

Už ne, na poslední soutěži jsem byla minulý rok v únoru. Pro mě jsou teď prioritou juniorky, které pátým rokem trénuji. V nich vidím potenciál, v sobě už ne. Když jsem soutěžila, nebylo to proto, že bych byla ambiciózní a chtěla medaile. Brala jsem závody jako formu propagace svého studia. Být vidět, aby o mě a Decadance lidé věděli.

A děti z Decadance mají úspěch?

Jo, jsou šikovné. Největší úspěchy má Tereza Drábíková, která soutěží od desíti let a umísťuje se téměř na každé soutěži. Pak Denisa Dvořáková, který byla minulý rok čtvrtá jak na mistroství republiky, tak na mistrovství světa. Trénují ve dvojicích s dvojčaty Lucií a Lenkou Kozákovými. Mám tu i další talenty, kteří se teprve rozvíjí, ale určitě o nich uslyšíme.

Kolik let měly nejmladší a nejstarší klientky, které ti na lekce chodily?

Nejmladší máme asi šestiletou dívenku. Menší bych do kurzu nepřijala. Pole dance je dost jednostranná záležitost, zatěžování těla je u všech prvků podobné a děti potřebují více druhů pohybu. Zároveň je práce s nimi mnohem náročnější. A nejstarší paní bylo přes padesát, byla už i babičkou.

Když se vrátím k tobě, měla jsi za svou kariéru vážnější úraz?

Naštěstí ne. Sice jsem měla dva roky problém s ramenem, ale to bylo z přetížení. Taky se mi blokují žebra, ale podle fyzioterapeuta tomu nejde předcházet. Z větší výšky na tyči jsem spadla jen jednou, dodnes mám blok v hlavě a prvek, při kterém se mi to stalo, nedělám. Bojím se o sebe, takže si dávám pozor.

Stále se bojíš? I po téměř desíti letech?

Bojím, bojím. Když jsem nahoře, třeba ve čtyřech metrech, nedělám nic hlavou dolů. Bojím se i na spinové tyči, když se hodně roztočí. Nemám ani tak strach z bolesti, ale z následků úrazu, že bych si ublížila a nemohla trénovat. Představa, že si třeba zlomím ruku a chodím tu se sádrou, je pro mě hrozná.

Co bys poradila lidem, kteří si pole dance chtějí zkusit, ale bojí se, že nemají sílu nebo se stydí?

Řekla bych jim, ať neřeší ale a přijdou si to zkusit. Třeba já jsem nebyla schopná vyšplhat. Trvalo mi dva měsíce, než jsem se to naučila a získala potřebnou sílu. Dnes se nahoru přitáhnu na jeden šplh. Všechno je o tréninku. Když otevíráme začátečnické lekce, počítáme, že devadesát procent lidí nemá žádnou taneční nebo sportovní zkušenost. Jediné, co požadujeme, je zdravotní způsobilost cvičit. Učíme vše postupně, hlavou dolů se začátečník ocitne v šestém týdnu, až si tělo na nový pohyb trochu zvykne. Kdybych to já vzdala po první lekci, tak tu dnes nesedíme. Je to o strachu v hlavě, který se musí překonat. Zbytek se dá natrénovat.

 

Pozn. red.: Jana Kozlová nabídla redaktorce tykání, které je v rozhovoru zachováno.

Klíčová slova: Pole dance, tanec, Decadance, sport

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.