24.03.2018 14:57


Barevný svět dívky s autismem

Autor: Zuzana Vrbecká | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Lucie Němcová je čtyřiadvacetiletá dívka s poruchou autistického spektra. Navzdory tomu se však snaží rozvíjet svůj potenciál. Před devíti lety si poprvé vyzkoušela výtvarnou terapii, která odhalila její malířské nadání. Od té doby maluje pravidelně. Má za sebou několik výstav, mnoho vydražených obrazů a zakázky na novoročenky pro firmy. Je ukázkou toho, že i s hendikepem se dá žít a dělat, co ji baví.

Lucka s nejnovějším obrazem

„Ahoj, já jsem Lucka. No honem, pojď za mnou,“ pozdravila mě dívka vypadající mnohem mladší než na dvacet čtyři let. Potřásla mi rukou, za kterou mě okamžitě vtáhla do ateliéru. „To je můj obraz! Koukej! To jsem dneska namalovala,“ nadšeně pokřikovala. Viděly jsme se dneska poprvé a svým přátelským a spontánním chováním mě překvapila.

Když se řekne autismus, lidé si většinou představují negativní stránku postižení. Podivné projevy, zvláštní komunikaci a nevyzpytatelnost chování. Zažité je především to, co taková osoba nemůže. Velká část dětí s autismem například nemůže navštěvovat normální školku nebo školu.

Toto omezení však Lucie Němcová překonala. „Lucka měla jednu skvělou schopnost. Uměla napodobovat chování lidí okolo, například svých dvou sester. Tímto zrcadlením vypadalo její chování lépe, než na tom ona ve skutečnosti byla,“ hodnotila zpětně dívčina maminka. Díky tomu se jí podařilo zapadnout do klasické školky.

Lucčino kopírování projevů ostatních nebylo vždy výhodou. Před nástupem do školy měla rok odklad. Potom už však do školního prostředí podle názoru odborníků musela. Z omezených možností maminka dívky Milena Němcová upřednostnila školu Barvičovu. „Jeden kluk ze třídy měl epilepsii. Lucka pak napodobovala jeho záchvaty,“ podělila se o zkušenost máma mladé malířky.

Zeptala jsem se Lucky, jestli si našla ve škole nějaké kamarády. „Nevytahovat klukům tričko!“ odpověděla mi. Nevěděla jsem, jak to chápat. Později mi to její máma vysvětlila. „Lucka měla naučené takové rituály. Jednou zkusila spolužákovi vytahovat tričko z kalhot a on se rozbrečel. To, jak reaguje na její podněty se jí líbilo a zkoušela to dál,“ řekla mi Milena Němcová. Rituál se podařilo zvládnout až s novými spolužáky v běžné škole tím, že vytažení trika ignorovali. Trvalo to rok a půl.

„Piš si prosím tě! Jedna… a zakroužkuj to. Dva… no a to taky zakroužkuj. Tři..,“ začala mi z ničeho nic diktovat Lucie. Pokračovala až do sedmičky. Všechna čísla chtěla zakroužkovat. To, že jsem psala, jak ona chtěla, ji nadchlo podobně, jako když mi na začátku schůzky mohla ukázat svůj obraz. Čísla totiž miluje.

Mnoho lidí s poruchou autistického spektra má vyhraněný zájem o nějakou věc. Naopak jiné zcela opomíjí – většinou ze sociální stránky života. Projevy jsou však u každé osoby různé a záleží na stupni poruchy autistického spektra. Některé osoby se zvláštností s věkem zbaví a dokáží v dospělosti vést relativně normální život. Jiné, jako třeba Lucka, jsou celoživotně odkázaní na pomoc druhých.

Lucie dokončila základní vzdělání a spolu s rodiči stála před rozhodnutím co dál. Chtěla chodit na střední, jako její starší sestry. Úspěšně zvládla přijímačky na praktickou školu. Jenže problém byl, že zde nemohla mít asistentku. Hned při prvním kontaktu se spolužáky se ukázalo, že bez ní to nepůjde. Lucka sama pochopila, že tato cesta nebude ideální.

„Tehdy se dostala k výtvarné terapii. Chodila do kroužku organizace APLA na Kraví horu. Vůbec jsme nevěděli, co od toho čekat, ale Lucčin talent na malování se odhalil okamžitě,“ vzpomínala máma dívky. Brzy na to přišla první výstava. Lucie si ji velmi užila a neskrývala své nadšení, když pochopila, že se její obrazy líbí. Zvládla i projekci dokumentu o vzniku obrazů, kterou nakonec okomentovala slovy „Povedlo se mi to, na tý Kraví hoře!“.

Potom přišly i další výstavy a další úspěch. Jednu z posledních nabídek k výstavě dostala od ministerstva zdravotnictví. Terezu Vlčkovou zaujal Lucčin příběh natolik, že o ní zpracovala dokument Až do oblak!. Několik  firem si nechalo na zakázku u malířky namalovat novoročenky a podílelo se na dražbě obrazů.

Lucka mě i nechala její obrazy nafotit. Celá šťastná nosila jeden obraz za druhým a nemohla vybrat z velkého množství své oblíbené. Má ráda všechny. O část však přišla během dražení, proto se její maminka snaží všechny zdokumentovat do portfolia. „Jednou jsme měli odvézt část obrazů do ateliéru fotografa. Lucka byla v kuchyni a když z okna viděla, jak nakládáme plátna do auta, hned vyběhla ven a ptala se, co s obrazy bude,“ vykládala Milena Němcová.

Nejraději používá akrylové barvy. Velikost plátna se však podle Lucčina zájmu mění. Momentálně maluje na velké. Není to ale nic levného. Barvy jí posílá sestra ze Skotska, kde jsou ceny lepší. Plátna většinou nakupují z výtěžků různých programů nebo dražeb Lucčiných děl. „Lucie miluje stříbrnou a zlatou barvu. Když začínala s malováním, v Česku téměř nebyly k dostání. Proto jí je sestra posílala ze zahraničí,“ doplnila maminka Lucky.

Setkání s Luckou bylo zajímavé. Postupně na moje dotazy přestala smysluplně odpovídat a mluvila o tom, co jí zrovna přišlo na mysl. Třeba když jsem se znovu zkoušela ptát na kamarády ze školy, odpověděla mi, že se přátelí s Jirkou Šilingrem. Potom zpívala.

To je další z jejích koníčků. Chodí na zpěv a rukodělné práce. Snaží se nějakým způsobem aktivně využít čas. V Náměšti nad Oslavou, kde má momentálně svůj druhý domov, chodí také do nácvikové kuchyňky.  Kvůli její dovednosti zrcadlení bylo důležité, aby byla v hodině jen ona sama. Vlivem střídání se s ostatními hendikepovanými však stihla některé projevy pochytit.

A přesně to šlo znát při našem setkání. Maminku dívky to rozesmutnělo: „Opět se nám potvrdilo, že potřebuje být mezi běžnými lidmi. Celý život k ní přistupujeme stejně, jako k jejím sestrám. Teď zase ve svém projevu projektuje odlišnosti okoukané ze stacionáře,“ řekla.

Součástí plánu přistupovat k dceři normálním způsobem byla i snaha jí najít bydlení. Konkrétně se Lucčini rodiče snažili zajistit chráněné bydlení pro ni a další tři dívky, které na tom byly podobně. Nevyšlo to. Obyvatelé obce, kde měly najít svůj budoucí domov, se postavili proti rozhodnutí vedení radnice.  Odmítali jej a báli se toho.

Spousta lidí v jejím okolí se toho ale nebojí. Naopak vidí v Lucii velký potenciál. Od roku 2012 chodí malovat do Open Art studia na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, kde ji podporují ve všech uměleckých počinech a nabízených příležitostech. „Lucie chtěla jako její sestry chodit i na vysokou, což je při míře jejího hendikepu nemožné. Teď tam chodí malovat,“ usmívá se nad tím Milena Němcová.

Za podpory Lucčiných sester a maminky vznikl také blog Svět podle Lucie. Píší tam o všem, co se děje v Lucčině světě a prezentují její umění. Milena Němcová také zmínila Světový den porozumění autismu, který je 2. dubna. „V tomto období se o to více snažíme lidi seznámit s autismem a ukázat, že i v dospělém světě se mají osoby s poruchou autistického spektra jak rozvíjet,“ připomněla máma malířky Lucie.

Klíčová slova: autismus, malířka, Lucie Němcová, hendikep

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.