08.10.2014 14:01


Barbora Janová servíruje tu nejčernější kávu

Autor: Veronika Hlavinková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Obsluhuje v neobvyklém autobuse, kde se role vidících a nevidících na chvíli vystřídají. Ačkoliv je nevidomá, tady v kavárně Potmě, se Barbora Janová stává očima návštěvníků, kteří si kromě kávy přišli vychutnat i nevšední zážitek. A kromě toho také zpívá. Na benefičních koncertech Světlušky, v triu Makaba i jako učitelka v domě dětí a mládeže.

Šestadvacetiletá Barbora Janová pochází z Brna, kde studovala hlasovou a hudební výchovu na Masarykově univerzitě. Dnes už žije v Praze, ale hudba ji živí stále. A k tomu s úsměvem servíruje kávu, jakou svět ještě neviděl. Obsluhuje totiž návštěvníky potulné kavárny Potmě, která tento víkend zavítala do Brna.

Jak to uvnitř kavárny vypadá?

Jednotlivé boxy jsou různě barevné a sedačky jsou z různých materiálů. Každé kupé se nějak jmenuje. Jedno z nich je třeba námořnický, další retro, a na okrajích stolů jsou v Braillově písmě čísla. Mezi stoly vede ulička, na jejímž konci je bar. Uvnitř obsluhují pouze nevidomí, kteří se tam perfektně orientují a bezproblémově pohybují.

Jak jste se jako Brňačka dostala ke Světlušce?

Když jsem studovala v Praze na konzervatoři, pořádala Světluška svůj první koncert s Anetou Langerovou. S ostatními lidmi z konzervatoře jsem byla v pěveckém sboru a to byl můj první kontakt s projektem. V průběhu dalších deseti let jsme na koncertech vystupovali pravidelně a mě se poštěstilo si zazpívat i na tom loňském jubilejním.

Je to pro vás časově náročné?

Je to vesměs nárazová akce. Kromě stálé pražské kavárny Petra, která bývá pravidelně na Ovocném trhu a kde jsem se s kavárnou poprvé setkala, bývají mobilní výjezdy s autobusy. Ty letos navštívily Jičín, České Budějovice, Litomyšl, Ostravu a teď Brno. No a kdo z týmu má čas, jede.

Co vám práce v kavárně přináší?

Pro mě je to hlavně zábava. Dělám hostesku a číšnici, což mě baví hodně. Jsem společenská, mám ráda kontakt s lidmi a hlavně tam můžu uplatnit svoji výřečnost a svůj hlasový projev.

Co si myslíte, že kavárna přináší návštěvníkům?

Kromě pocitů z úplné tmy je to určitě osvěta. Před kavárnou se snažíme pomocí kompenzačních pomůcek a letáčků přiblížit lidem svět nevidomých. Pak taky padají nepravdivá klišé. Hodně lidí si myslí, že člověk buď vidí, nebo nevidí a nic mezi tím. Proto máme na stánku simulační brýle, se kterými si návštěvníci mohou vyzkoušet různé zrakové vady.

Které kompenzační pomůcky si tedy návštěvník může osahat či vyzkoušet?

Jsou to různé domácí pomůcky, colour tester, který rozlišuje barvy oblečení, nebo třeba povelová vysílačka, která člověku přečte číslo tramvaje nebo aktivuje otvírání dveří v metru. Máme tam i hladinku na nalévání horkých nápojů, mluvící váhu, párovače ponožek nebo kráječ na cibuli.

Jaké emoce panují uvnitř kavárny?

Lidi si začnou uvědomovat věci, které běžně nevnímají. Často říkají, že více vnímají hlas druhého, ptají se a tipují, jak vypadám. Pak třeba někdo přijde a řekne, že tam krásně voní káva. Takže jde vidět, že se lidem uvnitř aktivují smysly, které v normálním životě až tak nepoužívají, a všímají si i drobností.

Stalo se, že by zákazník tmu neunesl?

Zhruba dvakrát denně někoho vyvádíme ven, protože se mu uvnitř udělá nevolno a musí pryč.

Jaké je tedy hlavní poslání akce?

Tak kromě osvěty je to samozřejmě vybírání peněz na podporu nevidomých. Finanční obnos putuje na sbírkové konto, ze kterého se vyplácí stipendijní příspěvky a nakupují kompenzační pomůcky nebo třeba hudební nástroje. Kdokoliv by chtěl zjistit, kde peníze pomáhají, může kliknout na naše webové stránky a pročíst si Světluščí noviny, kde vše najde.

Je kavárna projekt finančně výnosný?

Určitě. Světluška má tři hlavní programy, a to výtěžky ze sbírek, kavárnu a velký sbírkový koncert. Tím, že je Světluška hodně populární, i díky Anetě Langerové a ostatním osobnostem, které s námi spolupracují, je návštěvnost autobusů opravdu vysoká.

Vzpomenete si na nějaký nejvtipnější zážitek?

Měli jsme návštěvnici, která si místo na židličku sedla na stůl, a po chvíli zmateně vyzvídala, kde že ten stůl je. Vevnitř je ale sranda  pořád, protože číšníci rádi  odlehčují situaci vtípky. Například hosty nabádají, aby se o nápoj přihlásili.

Uvnitř autobusu se tedy stírají rozdíly mezi vidícími a nevidomými, kteří mají většinou spíš navrch. Je tam nějaký rozdíl, který i v absolutní tmě přetrvává?

Oni pořád vědí, že zase vyjdou na světlo.

 

Medailon:

Barbora Janová pochází z Brna. Studovala hlasovou a hudební výchovu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Dnes žije v Praze, kde učí zpěv v Domě dětí a mládeže. Díky studiu na konzervatoři začala účinkovat na benefičních koncertech Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška. Letos se stala jednou z týmu nevidomých, kteří obsluhují v putovním kavárenském autobusu Potmě.

 

Článek můžete číst také na  stisk.blog.idnes.cz

Klíčová slova: Kavárna Potmě, Světluška, nevidomí

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.