10.01.2021 18:49


Ani se nenadějete a jste krok od smrti, říká anorektička

Autor: Kateřina Špásová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

S určitou formou poruch příjmu potravy se někdy setkala zhruba každá desátá žena. Cesta k nim bývá jednoduchá, léčba však může trvat i celý život. 

V naší společnosti jsou poruchy příjmu potravy stále vnímány jako tabu. Každý rok přesto přibývá počet takto nemocných pacientů. Velký vliv hrají v dnešní době sociální sítě. Šíření nezdravé štíhlosti napříč internetem, či nesmyslná novoroční předsevzetí a diety jen podporují vznik takovýchto onemocnění u všech, kteří sami se sebou nejsou zcela spokojení.

Mezi nejčastější poruchy příjmu potravy patří mentální anorexie. Jedná se o onemocnění spojené s obavami z jídla jako takového a chorobnou posedlostí ohledně vlastní štíhlosti. Je doprovázeno neustálým sledováním kalorického příjmu jedince, depresemi i úzkostmi. Právě tyto psychické stavy pak mohou vést ke sebevražedným či sebepoškozujícím sklonům. Právě s anorexií už několik let bojuje i dvacetiletá studentka Martina Řezníčková

Oplácané dítě

Příběh Martiny začíná už v jejích dětských letech. Na to, kdy se u ní touha po štíhlosti zrodila, si vzpomíná docela jasně. „V jedenácti letech jsem se vinou zranění dostala až na váhu přes 80 kilogramů, což i přes mou vysokou postavu bylo opravdu moc. Posmívali se mi spolužáci ve škole, ale i cizí lidé nebo rodiče,“ popisuje moment, kdy se nechala přesvědčit, že je s ní něco špatně. Přesně tehdy se rozhodla, že začne hubnout.

Ze dne na den jsem si tak vytvořila v hlavě dietu, kterou se rozhodla dodržovat. „Trpěla jsem hlady. Když jsem měla na něco chuť, napila jsem se nebo se zakousla do okurky,“ vzpomíná Martina na čas, kdy se trápila hlady poprvé. Bohužel rozhodně ne naposledy.

Po pár měsících se ale vše zlomilo a lidé kolem mladé slečny si toho začali všímat. „Chválili mě. Nikdy jsem nebyla tím oblíbeným dítětem v kolektivu, a tak mi pozornost začala být příjemná. To mě motivovalo jít s váhou níž a níž,“ říká Martina.

Rodina mě obdivovala, strach měli spíš přátelé

Právě členové rodiny bývají často mezi prvními, kdo nějaký problém ohledně jídla zaznamená. V příběhu Martiny tomu tak ale nebylo. Její rodiče se totiž tou dobou rozváděli, a tak se jejich veškerá pozornost upírala právě k rozvodovému řízení. Byli na ní pyšní, že se konečně dala dohromady. Nikoho z nich nenapadlo, že by mohla mít nějaký problém. Začali si toho však všímat její přátelé i učitelé.

Martiny oporou se tak stala její babička. „Citově jsem se na ní upnula a svěřovala se jí se vším, i s mým přístupem k jídlu. Dokud žila, držela jsem si váhu kolem 60 kg a vše bylo relativně v pořádku,“ vzpomíná se slzami v očích. V roce 2016 však její babička zemřela.

To byla pro Martinu obrovská rána. Osoba. Která ji psychicky držela nad vodou najednou zmizela. „Zhubla jsem dalších deset kilogramů a začala jsem pravidelně zvracet. Jakékoliv jídlo, které mě někdo z okolí donutil sníst, jsem okamžitě vyzvracela,“ mluví o době, kdy si sama ještě nepřipouštěla, že by měla nějaký problém.

Krok od smrti

Martina byla poprvé hospitalizována ve svých 16 letech na dva a půl měsíce. Tato léčba ale neměla žádný úspěch. Hned co opustila nemocniční pokoj, začala znovu hubnout. O rok později byla na měsíc umístěna na psychiatrii do Hradce Králové. Tehdy se zdálo, že by mohla mít konečně vyhráno.

V únoru 2019 se však v Martiny rodině vyskytl velmi intenzivní konflikt, kvůli kterému během třech měsíců zhubla patnáct kilogramů. „V červnu jsem odjela na šestitýdenní jazykový kurz do Anglie. Zhruba v polovině pobytu jsem ale na ulici prodělala srdeční zástavu a skončila na kapačkách v místní nemocnici. Moje tělo mi začalo vypovídat službu,“ popisuje Martina moment, kdy jí šlo opravdu o život.

Po příletů domů vážila Martina při svých 180 centimetrech přesně 40 kilogramů. Ihned tak nastoupila léčbu na psychiatrii pro dospělé. V pražském Motole strávila zhruba půl roku. Navíc se u ní začaly projevovat sklony k sebepoškozování. Kvůli pandemii koronaviru však Martina v současné době léčbu ukončila. „Jsem v kontaktu pouze se svou psychiatričkou, voláme si,“ dodává.

Běh na dlouhou trať

U všech poruch příjmu potravy platí, že je nejdůležitější je včas podchytit. „Spadnout do začarovaného kruhu hladovění je lehčí, než si člověk dokáže představit. Vymanit se z něj je ale výzva na celý život,“ potvrzuje Martina slova odborníků.

Obecně je začátek roku obdobím, kdy si lidé dávají hubnoucí předsevzetí nebo se pouští do nesmyslných diet. Drtivá většina žen přiznává, že alespoň jednou v životě nějakou dietu držely. Právě to však může být spuštěčem budoucích problémů s poruchami příjmu potravy. 

Martina proto apeluje na všechny, aby zapomněli na předsevzetí nebo instagramovou dokonalost a užívali si života se vším všudy. „Ani se nenadějete a zjistíte, že jste krok od smrti. Dennodenně si proto připomínám, co všechno mě ještě čeká, pokud to už konečně dokážu překonat,“ uzavírá svůj příběh Martina.  

Klíčová slova: anorexie, léčba, poruchy příjmu potravy

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.