03.12.2015 16:00


Ani brouk v uchu ho nezastavil. Poutník Mirek Masný prošel pěšky západní Evropou

Autor: Pavlína Hornová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Dobrodružného ducha má v sobě odmalička, tehdy ale cestoval leda prstem po mapě. V jednadvaceti letech se student Mirek Masný rozhodl zrealizovat jeden ze svých snů. Vydal se sám na přesně sto a jeden den dlouhou pěší túru ke španělskému mysu Touriñán.

Mirek Masný, autor: Pavlína HornováPoznámka: Se zpovídaným si tykáme, protože se známe již z dřívějška. 

Brno – Kolena ho bolela tolik, že ani nemohl chodit. Když si ustlal na trávníku, zmáčela jej voda ze zahradních ostřikovačů. Jedenadvacetiletý student Mirek Masný se však nevzdal a dokončil pěší túru z Curychu do nejvzdálenějšího bodu Španělska.
Splnil si svůj dlouholetý sen. Nebál se a sám podnikl cestu napříč Evropou. Pěší turistika ho uchvátila natolik, že chce procestovat země Latinské Ameriky. „Člověk si uvědomí, že vlastně není sám. Má spoustu času najít si k sobě cestu a vnímá věci úplně jinak,“ vypráví Masný Stisku.

Jak jsi objevil svoji vášeň pro cestování?

Mám ji v sobě od narození. Už jako malý jsem často ležel v mapách. Jiné děti dostávaly k Vánocům hračky, já mapy. Neustále jsem snil o tom, že budu někam cestovat. Když jsem začal být zodpovědný sám za sebe, rozhodl jsem se, že své sny zrealizuji.

Proč ale cestování pěšky?

Cestováním pěšky to úplně nezačalo. Rok před mou velkou pěší túrou jsem byl na stopařském výletě. Je to dost podobné, protože člověk dává minimum financí a získá maximum zážitků. Pěší cestování je nízkonákladová záležitost, což je pro mě dost důležitý faktor. Kromě toho člověk takto pozná nejvíce. Prochází krajinou, potkává lidi, získává zkušenosti a zážitky. To žádný jiný způsob dopravy nemůže zprostředkovat.

Kdy proběhla tvá první pouť?

Vlastně letos v létě. Moje první větší cesta byla zatím i poslední. Do budoucna ale plánuji spoustu dalších.

Odkud a kam jsi šel?

Chtěl jsem vidět mys Touriñán, což je nejzápadnější bod kontinentálního Španělska. Zjistil jsem, že opodál vede stará poutnická svatojakubská cesta. Jako správný poutník jsem chtěl jít pěšky přímo od prahu svého domova až k cíli. Měl jsem tedy v úmyslu vyjít z Brna, ale tlačil mě čas. Cestu jsem měl naplánovanou od července a potřeboval jsem se vrátit do začátku školy. Nechtěl jsem nabourat svůj dosavadní život. Nakonec jsem šel pěšky ze Švýcarska přes Francii až do Španělska.

Ze kterého místa jsi tedy vycházel? 

Vybral jsem si nejvzdálenější možný bod od  Touriñánu, ze kterého bych byl schopen pěší cestu absolvovat v limitu asi tří a půl měsíce. Nakonec jsem tedy vyšel ze švýcarského Curychu, kam jsem dojel autobusem Student Agency.

Svatojakubská cesta vede přes Curych?

To ne. Vede z Alp, ale tam skoro nikdo nechodí. Já ve Švýcarsku chodil vyloženě po silnicích, respektive po krajnicích, což bylo dost nebezpečné a náročné. Když jde člověk po asfaltu, rychleji se vyčerpá a nohy bolí víc. Na svatojakubskou cestu jsem se napojil až v Ženevě. Odtamtud jsem se držel turistického značení a šel směrem do Francie. 

Jak se lišila cesta přes Francii a přes Španělsko?

Ve Francii jsem šel spíše přírodou, ve Španělsku jsem procházel daleko většími městy. V září jsem se za Pyrenejemi dostal do oblasti Meseta Central, což je rovinatá plocha podobná poušti. Oproti Francii i Švýcarsku dost velký rozdíl.

Jak vůbec vypadalo plánování takové cesty?

Nejvíce času zabralo přesvědčování okolí, že to myslím vážně. Samotné plánování paradoxně trvalo chvíli. Chtěl jsem vypadnout co nejdřív, takže jsem se prostě rychle sbalil a šel. Jediné, co jsem opravdu řešil, bylo, odkud a kam půjdu a za jak dlouho se stihnu vrátit.

Na své cestě k nejzápadnějšímu bodu kontinentálního Španělska míjel Mirek Masný řadu přímořských městeček.  autor: archiv Mirka Masného

Kolena mě občas bolela tak, že jsem nemohl chodit

Podle čeho ses v terénu orientoval?

Měl jsem s sebou mapy, pořídil jsem si i mapové průvodce. Nicméně nebylo to ani nutné. Šel jsem totiž víceméně po turistické stezce GR65 opatřené turistickými značkami. To bylo hlavně ve Francii. Občas jsem se ztratil, ale to k tomu cestování pěšky patří.

Jak jsi řešil hygienu?

Upřímně, za tři a půl měsíce na cestě jsem se sprchoval asi šestkrát sedmkrát. Nejdéle jsem se nemyl asi dvacet čtyři dní. Na začátku jsem o sebe opravdu dbal, každé ráno jsem se upravoval a česal. Postupem času jsem hygienu jednoduše přestal řešit. Dokonce jsem chodil a spal ve stejném oblečení.

Potkal jsi na cestě další poutníky?

Ve Španělsku je jich na svatojakubské cestě strašně moc. Dokonce je tam pro ně připraveno ubytování. Já jsem toho moc nevyužíval, protože jsem chtěl svou výpravu pojmout dobrodružně a prožít ji se vším všudy. Spával jsem tedy venku ve spacáku. 

Kam poutníci obvykle míří?

Ve středověku poutníci chodili k mysu Fisterra, což znamená v překladu konec světa. Mysleli si, že to je nejzápadnější bod Evropy a tím pádem celého světa. To místo je mělo přiblížit co nejvíce k Bohu. Já jsem chtěl jít dál, až na mys Touriñán, který poutníci většinou ani neznají. Přitom je to ve skutečnosti ještě západnější místo než Fisterra.

Potkaly tě během cesty krizové situace?

Nejvíce jsem se bál toho, že mě někdo ve spánku okrade. To se mi ale za celou dobu nestalo. Cestu mi v praxi omezovaly spíše různé fyzické indispozice. Dostal se mi například brouk do ucha. Nakonec z toho vzniknul pravděpodobně zánět. To mě dost vyděsilo, bál jsem se, že cestu kvůli tomu budu muset ukončit předčasně. K tomu naštěstí nedošlo. Několikrát se mi také stalo, že mě kolena bolela tak, že jsem vůbec nemohl chodit. Šel jsem ale dál a vždycky to nakonec přešlo. V těchto případech neskutečně pomáhá autosugesce. Před spaním jsem si vsugeroval, že budu mít zdravé ucho, zdravou nohu, všechno bude v pohodě a ono to tak opravdu potom bylo. Děly se mi ale i komplikace poměrně vtipného rázu. Na začátku října jsem přespával v jednom parku s nádherným, téměř golfovým trávníkem.  Tu noc hrozilo, že bude pršet, z čehož jsem měl obavy. Nenašel jsem však žádné zastřešené místo. K ránu mě probudilo jakési šumění. Z ničeho nic mě zalila studená sprcha. Zahradní ostřikovače. Tak mi došlo, proč je ta tráva tak zelená.

Měl jsi komplikace spojené přímo s nepříznivým počasím?

Jednou, když strašně pršelo, se mi povedlo najít zastřešené náměstí. Jenže bylo mírně z kopce. Ráno mě probudily mohutné potoky vody. Schoval jsem se za kašnu, ale potoky zesílily a celou ji zalily. Takže jsem byl zase promočený. Také jsem přišel o pláštěnku, když mi ji ukradli a roztrhali divocí psi. Ti mě přepadli celkem třikrát. No a na konci mé cesty se zbytky hurikánu Joaquin, který řádil v Americe, přenesly přes Atlantik do Galicie, kde jsem zrovna byl. Šílená bouře. Ten den jsem navíc bloudil a byl jsem opravdu daleko od místa, kam jsem měl namířeno. Zase jsem musel prchat před psy, padla tma a byla mi hrozná zima. Nezbývalo než vydržet.

Často jsem prožíval až euforii

Jaká je tvá nejhezčí vzpomínka na cestu?

Těch je hrozně moc. V zásadě to jsou maličkosti. Na takové túře si člověk uvědomí, že se neustále za něčím pachtí a přitom stačí opravdu málo. Často jsem prožíval až euforii. Třeba když jsem procházel nádhernou krajinou při západu slunce. Uvědomil jsem si, že jsem na světě strašně rád jen kvůli tomu, že jsem. Došlo mi, že mám vlastně vše, co potřebuji. Ten největší dar pro mě je život sám.

Co bylo tím hlavním důvodem, proč jsi túru podniknul?

Byl to do určité míry útěk od mnoha problémů. Potřeboval jsem si srovnat priority a vyčistit si hlavu. Ta cesta mé trable pochopitelně nevyřešila. Pomohla mi ale dívat se na ně jinak. Rychleji se s nimi vyrovnat.

Takové putování na vlastní pěst je dost samotářská záležitost. Nechyběla ti společnost?

Zezačátku mi bylo hrozně smutno. Uvažoval jsem dokonce, že se vrátím. Po prvním dni jsem byl úplně zničený. Měl jsem pocit, že se vůbec neposunuji a do cíle nikdy nedojdu. Pak jsem to ale vlivem různých okolností překonal a šel dál.

Jak rodina vnímala tvé rozhodnutí jít pěšky tak daleko?

Sestra je docela šílenec, takže mě podporovala. Když už ale bylo jasné, že to myslím vážně, začala trochu pochybovat. Měla pocit, že tři a půl měsíce je dlouhá doba a nezvládnu to. Což si ostatně myslelo i dost mých kamarádů. Máma doufala, že si to nakonec rozmyslím. Pak jí ale došlo, že mě nezlomí a nakonec to byla ona, kdo mě v průběhu cesty nejvíc podporoval. Často jsme si telefonovali.

Plánuješ nějakou další túru?

Rozhodně to nebyla jednorázová záležitost. Zjistil jsem, že chození je snad ten nejlepší způsob cestování. Určitě se vrátím na pobřeží, kde jsem skončil. Odtamtud bych chtěl pokračovat pěšky do Portugalska a do Maroka. Mám spoustu cestovatelských snů. Po Evropě bych chtěl cestovat pěšky, všechno je tu kousek. Pak mě ale láká zejména Latinská Amerika. Hlavně Brazílie a Argentina. Jen to vyslovím a cítím v sobě endorfiny. Každopádně co se týče chození, všem to vřele doporučuji. A podotýkám, že nejlepší je cestovat samostatně.

Proč myslíš?

On si totiž člověk najednou uvědomí, že vlastně sám není. Má spoustu času najít si cestu k sobě a věci vnímá úplně jinak. Všímá si bzučícího hmyzu kolem, přírody, divokých psů. K tomu se v dané situaci může spolehnout opravdu jen sám na sebe, takže objeví své limity a má čas přemýšlet. To, že jsem putoval sám, mě dostalo z jakési komfortní bubliny a přimělo komunikovat anglicky s neznámými lidmi. Dokonce jsem ve Francii dvakrát přespal u kohosi doma a k tomu dostal najíst. Setkávání s lidmi je další rozměr pěšího cestování. Uvědomil jsem si, že svět není tak zlý, jak ho mnozí, snad vlivem toho, co vypouštějí média, vnímají. Sám za sebe můžu říct, že osmdesát až devadesát procent lidí je v zásadě dobrých. To jsem poznal na cestě, kdy mi cizí lidé mnohokrát pomohli a předali spoustu pozitivní energie. 

 

MEDAILONEK

Mirek Masný se narodil 10. srpna 1993 v Novém Jičíně, vyrostl však v Kopřivnici. Na Fakultě sociálních studií v Brně studuje třetím rokem politologii a bezpečnostní a strategická studia. V červenci 2015 podniknul tří a půl měsíční pěší cestu k nejzápadnějšímu bodu kontinentálního Španělska, mysu Touriñán. V budoucnu odtamtud plánuje putovat do Portugalska a do Maroka.

Klíčová slova: cestování, poutník, Mirek Masný, pěší cesta, svatojakubská cesta

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.