11.04.2015 17:54


Andělé a démoni se setkávají v pardubické věznici

Autor: Turková Markéta | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Za ostnatým drátem. Ve světě s vlastními pravidly, kde sousedí neplatič alimentů s vrahem. Studenti z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity se v pátek 10. dubna zúčastnili exkurze v pardubické věznici. Za chladnými mřížemi potkali mladistvé i důchodce. Odsouzenci v šedých uniformách zase zamávali dlouho neviděným ženám-studentkám.

Pardubice - Stojím na Václaváku. Jarní slunce se opírá do mých slunečních brýlí a teplo se odráží od černého asfaltu. Ve větším hicu by cesta typicky zapáchala. „Zujte si boty,“ říká mi postarší muž v uniformě. Moje modré mokasíny svítily v bezpečnostním rámu červeně, a tak končí v plastovém koši a mizí v rentgenu. Přístup na tento Václavák, jak přezdívají zaměstnanci věznice v Pardubicích ulici mezi místními budovami, je mnohem komplikovanější než na pražský.

„Exkurze do věznice je první školní výlet od gymplu“, přemýšlí nahlas spolužák Kuba. Spolu s více než třiceti studenty Bezpečnostních a strategických studií cestuje do Pardubic. „Útěk do vězení,“ vtipkujeme, když nám před nosem ujíždí tramvaj a na sraz dobíháme pozdě. V malé místnosti vězeňského komplexu si sundáváme opasky a procházíme kontrolou. Otvírá se brána do jiného světa.  

Studenti bezpečnostních a strategických studií čekají na vstup do pardubické věznice.

Lesk a bída cel

Na velkém prostranství trojúhelníkového půdorysu ční několik ubytoven pro vězně pod dozorem. Bledá ruka se noří z tmavé díry mezi mřížemi a mává nám. „Kopl to sem schválně,“ narušuje můj pohled na hubenou končetinu Petra.  Muž atletické postavy v šedém úboru sebejistě přeskakuje lavici a běží naším směrem pro balon. U plotu si nás prohlédne, avšak téměř bez zájmu se obrací zpět k vězeňskému fotbálku. „Nedivte se, jste ženy. Kdybych tady seděl tak dlouho jak oni, taky se podívám,“ komentuje civění odsouzenců na střídačce náš průvodce po areálu.

Zaskřípe rezavá brána - přesně ten hororový zvuk, jenž v tichu svírá žaludek. Cela číslo pět. Cifra na cedulce dveří mě přenáší do rozečteného Orwellova 1984. Zavřou nás, není tady klika, otáčí se zámek a jsme na chvíli zabásnutí. Z chladu betonu se mi ježí chloupky na zátylku. V rohu trčí ničím neoddělený záchod, protože nepřizpůsobiví vězni, které sem šoupnou maximálně na dvě hodiny, musí být pod neustálým dozorem. Před zšedlým betonem sloužícím jako postel se válí dřevěné rohožky. Inu, vězeň nesmí stát bosý na zemi kvůli dodržování práv. „Zaslouží si to,“ připomínám si přítomnost trestanců, od nichž mě dělí několik zdí a vymaňuji se tak z vlivu románového hrdiny Winstona Smithe.

O pár metrů dál je trojka, se třemi postelemi. Hele, texty na zdi. Pár z nás leze zvědavě dovnitř a pokouší se vyluštit písmenka vyryté do zdí. „Máš hezké kozičky,“ začíná básnička neznámého umělce. Místní Halas si nebere servítky a popisuje sex bez metaforických kudrlinek. „Homosexualita a bisexualita se neděje proto, že by k ní inklinovali, ale prostě proto, že k ženám nemají přístup,“ dodávají dozorci. Při výstupu z budovy se několikrát ohlížíme. Odsouzenci se seřazují u vedlejší budovy a jejich dech cítíme na zádech, když vychází s odstupem několika metrů za námi.

 

Hořký tón vězeňského tanga

Smrdí tady lak. „Pozor, čerstvě natřeno,“ visí na bílé bráně, jíž procházíme v druhém patře další ubytovny. Matné siluety mužů mizí za dveřmi pokojů, když vychovatel zvyšuje hlas: „všichni zalezte!“ Chodba je pustá. Ohraničují ji z obou stran mříže a sledují kamery. Na konci stojí další ramenatý dozorce. „Velký bratr tě vidí,“ pomyslím si. A ještě že tak, zamčení jsou před námi mladiství. Věk patnáct až osmnáct. „Ti nejhorší - ti, na které nestačí žádné ústavní zařízení,“ upozorňuje ředitel věznice Tomáš Kubín. Vychovatel Pepa situaci zlehčuje. Prý jestli jsme se přišli podívat na své garsonky, usmívá se pod vousy. Cely jsou však obsazené, a tak nemůžeme ubytování zhodnotit. Vnímáme jen ušima. Nesrozumitelné skřeky se linou ode dveří hned před námi. „Máme jich tady osmnáct, ale ti svým chováním vystačí za sto dospělých,“ dívá se již vážněji vychovatel směrem k celám.

„Agresivní grázlové,“ to jsou zdejší mladiství. Někdy jim rupne v bedně a napadnou kohokoliv. Nesnáší uniformy, ale na vychovatele bývají slušní, protože je potřebují. „Není to s nimi lehké, jsou výbušní, vzájemně na sebe útočí. Na druhou stranu mezi nimi panuje jakýsi řád,“ dozvídáme se od vychovatele Pepy. Někteří kluci pouze kradli, ale byl tady i jeden, co zabil svou desetiletou sestru. Jedenadvacetkrát ji bodl, prý upadla na nůž, dodal. Paradoxně se mi v hlavě vybaví slova z vězeňského tanga muzikálu Chicago: „Naběhl na můj nůž, naběhl na něj desetkrát“. Takového mladistvého zlodějíčci odsuzují a minimálně šikanují.    

Na frontě o patro níž již klid. Před branou postává rotoped, za branou parkuje kolečkové křeslo. „Tady je část tépéénček,“ představuje místo Kubín. Trvale pracovně nezařaditelných. V Pardubicích jich sedí sto dvacet - muži nad pětašedesát, invalidi nebo psychiatričtí pacienti. „Špatně se s nimi komunikuje, neustále si na něco stěžují. Chodit patnáctkrát za rok k lékaři jim připadá málo. Je fakt, že někteří mají i sedm typů léků, s čímž se ve vězení dobře obchoduje,“ říká ředitel Kubín. Jako další měna funguje tabák, přičemž vězeňská kultura stanovuje vysoké úroky. „Když včas nevrátíte dvě cigarety, můžete dlužit i tři krabičky,“ dodává Kubín.

Jednoho důchodce v kutlochu nám zaměstnanci ukazují. Nakukujeme přes pootevřené dveře a rychle pokračujeme ve směru chůze, i přes pozvání dovnitř. „To je hnus, musí se cítit jak zvířata v ZOO, když si je za mřížemi prohlížíme,“ zazní někde z davu studentů. Podle přísně vypadající vychovatelky v červeném sáčku se ale mýlíme. „Oni by se schovali, kdyby jim to vadilo. Teď si rádi prohlédnou vás a hlavně holky,“ uvádí na pravou míru. Ani nevím, jak ten starý odsouzenec vypadal. V paměti mi utkvělo, že stál na vlastních. „Máme tu i člověka bez obou noh,“ zaznívá totiž na polední přednášce.

Je to dobrý, chlapi

Ilustrační foto: Věznice PardubiceSkromné vybavení jakési společenské místnosti se téměř shoduje s naší televizní místností na kolejích Tvrdého v Brně. Stůl, skříně polepené ještě obrázky velikonočních vajíček, dvě nástěnky. Na jedné visí hanbaté ženské, naproti někdo připíchl brněnskou Kometu. „Vcelku provokativní v Pardubicích,“ okomentují plakát kluci. Mně přitom lítá hlavou bitva vězeňských hokejových fanoušků. Sedí tady borci z Pardubic i Hradce, a tak mají dozorci při derby nejspíš vystaráno. „Věznění mohou sledovat veřejnoprávní kanál. Jsou však šikovní, něco si tam poštelují a čučí i na velryby na Zoomu. Teď po mně chtěli, ať jim koupím set-top box,“ říká ředitel věznice a ironicky dodává, že jim ho určitě koupí.

Několikaletá zkušenost s prací dozorce učinila z nového ředitele věznice Tomáše Kubína realistu. Mladý, štíhlý muž nám vypráví s úsměvem na tváři. Při vážném tématu nabírá jeho hlas patřičné hloubky a při kritice přístupu veřejného ochránce práv k zacházení s vězni si získává sympatie všech studentů. „Přijedou nás zkontrolovat z úřadu, se zaměstnanci si kafe nedají, ale s vězni jedí z misek a pak s nimi mluví bez třetí osoby. Stížnosti, které řeší, jsou kolikrát snůšky nesmyslů,“ říká ředitel a dodává, že některé oběti by zaplakaly, kdyby viděly, co si vězni dopřávají.

Takový běžný odsouzenec stojí stát až tisíc korun denně. „Dvakrát teplé jídlo za den, to mám tak v pátek,“ kroutí hlavou strážce věznice. Aby se předcházelo protestům chuťových pohárků trestanců, hraje si vrchní inspektor strážní služby na ochutnávače. „Je to dobrý chlapi,“ recenzuje stravu. Doporučení na zkvalitnění věznice vznesli kancelářští pisálci i na zkrášlení prostorů. „Jasně, my jim to tady vymalujeme, a oni budou típat cigarety o zdi. Vždyť tady měli i plazmu, než ji zničili,“ kroutí kriticky hlavou muž, jenž by žádný luxus trestancům nedovolil.

Každopádně „věznice je univerzita zločinu“. Fungují zde vedle sebe nováček s pošestadvacáté zavřeným mužem.  I když vězení trestá, muži se od sebe vzájemně učí a recidiva je běžná. Je to paradox a atmosféra dnešní exkurze se mi zdá o to více podivná. „Každý tu má smysl pro humor,“ říká mi navíc Šimon. „Tenhle s americkým úsměvem je tak srdečný,“ dodává Kuba. Oba mají pravdu, sympatičtí ochránci bezpečnosti v tmavomodrých uniformách nám pobyt ve vězení zpříjemňují. Odcházím s dobrou náladou a koutkem oka opět registruji muže v okně. Světlovlasý mladík sedí na parapetě a drží se kovové tyče. Tvář - téměř andělská - mi vnucuje pozvednutí koutků úst, ale probírám se. Žádný svatoušek v šedém overalu za mříže nespadl. „Třeba je tady na pět let,“ pokyvuje Janča směrem k muži a v kobce za jeho zády se smísí prázdnota a vina.

Za rok zase za mříže

Obraz pětiřadého nástupu odsouzenců se mě drží i při cestě na vlak. Vzpomínám na prezentaci předcházející procházce po věznici, kde nám seřazování popsali. Krom toho nám také spoutali spolužáka. „Ruce nahoru, klekni si, dva kroky vpřed, na zem,“ řve člen jednotky na Dmitryje. Muž v kukle si na spolužáka klekne, navlékne mu na ruce černé pásky, utáhne je a odvádí jej pryč. Původně je člen jakési vězeňské zásahovky dozorcem, funkci se skrytou identitou dělá dobrovolně. Zadarmo si roli vyjednávače zvolil i další vychovatel, jenž se nám zapomněl představit. „Proč vyjednáváte s člověkem, který chce ohrozit pouze vlastní život?“ ptá se bez rozpaků Tomáš na jednání s potenciálními sebevrahy. „Kvůli zákonu, jenž nám to přikazuje,“ dočkáme se odpovědi.

Pardubická věznice je fascinující svět jiného řádu. Zanechává ve mně rozporuplné myšlenky. Veselá atmosféra mezi studenty a zaměstnanci zastiňuje i démonické činy těl za plotem. Poučnou exkurzi oceňuje kromě bezpečáků také vedení věznice, které vyjádřilo zájem o další vzdělávací spolupráci s Fakultou sociálních studií v Brně. 

____________________________________________________________________________________________________

Infografika

Klíčová slova: exkurze, bezpečnost, věznice, studenti, Bezpečnostní a strategická studia

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.